Hranice ticha

Ticho v bytě bylo po odchodu posledních hostů téměř ohlušující. Moje přítelkyně šla spát už před hodinou, vyčerpaná z příprav celého večera. V polotmě obývacího pokoje jsme zůstali jen my dva. Já a její nejlepší kamarádka.
Seděla na okraji pohovky, v ruce svírala poloprázdnou skleničku vína a nepřítomně se dívala z okna na noční město. Vždycky mezi námi bylo takové to zvláštní, nevyřčené napětí. Něco, co jsme oba dlouhé měsíce pečlivě skrývali za vtipy a přátelským pošťuchováním. Dnes večer ale všechny tyhle obranné zdi najednou zmizely.
Přešel jsem k ní, abych ze stolu odnesl poslední prázdné talíře. Když jsem se pro ně natáhl, zvedla ke mně oči. Její pohled byl jiný než obvykle. Hlubší, temnější a plný něčeho, co jsem se bál pojmenovat.
„Asi bych už měla jít,“ zašeptala do ticha, ale ani o milimetr se nehnula.
„Je pozdě. Můžeš přespat v hostinském pokoji, jako vždycky,“ odpověděl jsem, přičemž můj vlastní hlas zněl v tom prázdném prostoru až příliš cize.
Postavila skleničku na stůl a pomalu se zvedla. Stáli jsme těsně u sebe, blíž, než bylo kdy předtím dovoleno. Cítil jsem z ní jemnou vůni parfému smíchanou s nádechem červeného vína. Zadržel jsem dech. V ten moment se čas naprosto zastavil. Racionální část mého mozku křičela, ať udělám krok zpět, ať si vzpomenu, kdo klidně spí ve vedlejší místnosti. Ale tělo jako by mi už nepatřilo.
Když zvedla ruku a letmo se dotkla mé tváře, věděl jsem, že stojíme na hraně útesu. Její prsty byly chladné, ale na mé kůži pálily jako oheň. Naklonila se blíž. Neřekli jsme jediné slovo, nebylo to potřeba. Všechna ta zadržovaná chemie se prolomila.
Byl to okamžik plný absolutního, elektrizujícího zatmění mysli – a zároveň první vteřina drtivého pocitu viny, který už nešlo zastavit.


Chcete pokračování?