Vodník Bublák / Riven Vale

Tak zase jedna pohádka na dobrou noc.

Vodník Bublák aneb Jak mlynářova Běla k oťešku přišla.

„Dnes vám povím příběh trochu jiný, ano, trochu pohádkový, ale jak jsem nakoupil, tak prodávám. Nevymyslel jsem si z toho ani slovo. Vyprávěl mi ho totiž jeden dobrý kamarád až tam někde z hlubokého jihočeského kraje, kde mají rybníky hlubší než studny a kde se takovéhle místní povídačky šuškají po večerech u kamen od nepaměti.

Když jsme si tehdy odskočili na záchod kousek od rybníka, ten můj kamarád se na mě podíval a úplně vážně prohlásil: – ‚Do rybníka se nečůrá.‘ Když viděl můj zmatený pohled, zeptal jsem se: – ‚Proč?‘ On se na mě podíval a odvětil: – ‚Neznáš tu pohádku o mlynářské Běle?‘ Zkroutil jsem hlavou: – ‚Ne.‘

A on nad pivem vytasil tuhle báchorku s názvem Vodník Bublák aneb Jak mlynářova Běla k oťesku přišla – o tom, jak to chodí, když na některou holku dojde spravedlnost…“

V tohohle kraji stával bohatý mlýn. Voda tam vesele klapala na mlýnské kolo a mlynářovo hospodářství jen kvetlo. A v tom mlýně žila celá mlynářova rodina včetně mlynářovy dcery Běly.

Byla sice pohledná, že by se za ní ohlédl nejeden chasník až z dalekého okolí, ale ouha – byla také děsně namyšlená a ke všemu nesmírně hubatá. Ohrnovala nos nad každým, kdo se na ni jen podíval. Tenhle mládenec je moc chudý, tamten moc obyčejný, tenhle má křivý nos a ten se jí nelíbí vůbec a tečka. Sedávala na starém kamenném zdymadle u splavu, nohama se houpala nad hlubokou vodou a povýšeně pozorovala celý svět seshora, přesvědčená, že jí patří celé širé okolí.

Slunce už pomalu zapadalo za obzor a stíny na hladině se prodlužovaly, když si Běla zase jednou sedla na staré kamenné stavidlo. Cachtala si tam nohy v chladivé vodě a koukala do dálky, ale ouha – k večeru na ni přišlo pořádné nutkání na čurání.

Jiné dívce by možná blesklo hlavou, že se sluší odběhnout někam do křoví za mlýn, ale to by nebyla nafoukaná Běla. Ta nad nějakým studem jen mávla rukou. Proč by se namáhala a někam chodila, když má celý rybník hned pod nohama?

Rozhlédla se kolem, aby viděla, jestli ji náhodou někdo nepozoruje, ale široko daleko ani živáčka. Bez jediného zaváhání se tedy na stavidle posadila na bobek, vyhrnula si těžké suknice a bez jakéhokoliv studu se přímo tam do hluboké vody rybníka vyčurala. Nemohla ale tušit, že tenhle její kousek nezůstane bez povšimnutí a že zrovna v tuhle chvíli sleduje hladinu někdo, komu se takové počínání bude sakramentsky nelíbit.

V rybníku to nejprve zabublalo, žába zakunkala a na hladině se objevila hlava vodníka Bubláka.

– „Co to vyvádíš, nezbedná mlynářova dcero?“ spustil na ni hrozivým hlasem. Jenže Běla se ani trochu nelekla. Místo aby se styděla, hodila hlavou, ušklíbla se na něj a ještě drze odsekla, že ten rybník přece patří k mlýnu – a že von může být sakramentsky rád, že ho tam vůbec trpí! Ani se nenamáhala se zakrýt, vůbec se nestyděla a klidně si před ním v chladivé vodě myla svou roztouženou, pulzující buchtičku, jejíž citlivá místa horkem přímo žhnula.

Vodník nad tím jen kroutil hlavou a prohodil: – „No jak chceš, Bělo.“

V tu ránu žáby na břehu utichly, rákosí se ani nehnulo a vodník se rázem potopil pod hladinu – ale jen na okamžik, aby se hned vzápětí vynořil přímo těsně pod ní.

Voda v tůni byla průzračná, a tak měl vodník Bublák zblízka dokonalý výhled na všechno, co se tam odehrávalo. Sotva se vynořil těsně pod ní, její hříšně svůdná, zcela otevřená a zduřelá buchtička se mu ukázala v celé své kráse – celá vlhká od vody a zbytků jejího teplého močůvkového opojení, s kapkami stékajícími po jemné, dychtivou touhou roztřesené kůži. Běla sebou sice lehce trhla, když ucítila jeho ledový dech na svých nejcitlivějších místech, ale místo strachu v ní zajiskřila drzá vyzývavost.

– „Copak, hastrmane, koukáš se rád?“ štěkla po něm provokativně a prsty si roztáhla pysky ještě víc od sebe. „Však už na to nemáš, je ti přece nejméně tři sta let.“

– „U nás vodníků to s věkem chodí úplně jinak, Bělo. Čím starší hastrman, tím větší síla, tvrdší nástroj a nekonečná výdrž.“

– „Tak to bych chtěla vidět, starý hříšníku,“ šeptla s posměšným úšklebkem a ještě víc roztáhla nohy nad hladinou, zatímco jí z klína kapala horká slast, aby měl svůj výhled co nejlepší.

Vodník se však jen zlomyslně usmál. „No, však uvidíš, jak chutná pravá vodní vášeň.“ Jeho zelené oči potemněly a v té vteřině pevně sevřel svými silnými, chladnými dlaněmi její citlivé kotníky a lýtka, aby ji jedním plynulým pohybem vytáhl ven z vody přímo do hustého, šustícího rákosí na břehu.

Nohy mu přitom zůstaly ponořené v chladné tůni, zatímco Bělu si posadil na okraj břehu a stébla rákosí se kolem nich zavřela jako zelená, intimní zástěna skrývající je před celým světem.

– „V rákosí to bude ještě mnohem vlhčí a hříšnější, Bělo,“ zavrčel slastně, když se jeho ledové prsty dotkly její rozpálené, netrpělivě se chvějící kůže.

Sukni měla mokrou stejně jako halenku, skrz kterou se jasně rýsovala její velká, plná ňadra s ostrými bradavkami napjatými chladným vzduchem a touhou po dotyku.

Nohy měla doširoka od sebe a mezi nimi stál hastrman, jehož chladné tělo kontrastovalo s jejím rozpáleným, dychtivým a zavlhlým klínem. Běla sebou prudce cukla a s divokým, chtivým výdechem se prohnula v zádech, jakmile ucítila jeho obrovský, ledový a neuvěřitelně tvrdý žalud na svém citlivém, již zcela otevřeném místě.

– „Copak, hastrmane, bojíš se, že na to při svém věku už stačit nebudeš?“ provokovala ho s jiskrou v očích a prsty se jí pevně zaryly do jeho mokrých vlasů, přitahujíc si ho blíž. „Tak to do mě vsuň celého, jestli v sobě ještě vůbec nějakou chlapskou sílu máš!“

– „To si hned povíme, Bělo, a ty budeš hlasitě prosit o přídavek,“ zavrčel Bublák hlubokým, rozlíceným hlasem, v němž se zračila všechna staletá dravost a touha po hříchu.

Nečekal víc. Jeho mohutné boky se vymrštily kupředu a s tichým, dravým žblunknutím do ní vnikl jedním hlubokým, bezohledným a drsným tahem až na samý doraz. Běla vyrazila prudký, udušený výkřik plný slasti, ale hned po něm vyštěkla s křivým úsměvem:

– „Tohle má bejt jako ten tvůj slavnej nástup, starej dědku? Nech si ty fóry a přitlač na pilu, chci tě v sobě cítit celého!“

Náraz jeho ledového, těžkého těla jí sice vyrazil dech, ale zároveň v něm zažehl divoký oheň. Ruce se jí křečovitě semkly kolem jeho ramen a nehty se zaryly do chladné kůže, zatímco kolem nich divoce stříkala voda a rákosová stébla šlehala do jejich potících se těl s každým dalším divokým, nelítostným a hlubokým úderem.

– „Říkáš si o to sama, ty jedna proříznutá hube, tak teď trp a užívej,“ vycenil zuby v divokém úsměvu, když do ní prudce narazil. Bělu její vlastní slova málem přidusila. Když ji naplnil tím obrovským, ledovým a pulzujícím tělem, vyštěkla krátký, vzrušený vzlyk, v němž se mísila bolest s obrovskou, dráždivou slastí, a hned mu to nezapomněla omlátit o hlavu:

– „Jestli takhle brousíš každý stavidlo v kraji, tak se nedivím, že se tu nikdo nebojí koupat – každá holka by chtěla takového pořádného utopence!“

Voda v tůni se s každým jeho divokým, hlubokým výpadem zvedala a cákala na běh, zatímco rákosí šumělo a divoce se třáslo v rytmu jejich zběsilého spojení. Její mokrá sukně byla vyhrnutá až k pasu a hastrman do ní bušil s takovou silou, až se jí hlava točila a v žilách jí vařila krev. Cítila jeho chlad a zároveň spalující žár vlastního těla, které ho dychtivě hnalo kupředu s každým dalším úderem.

Jeho ledový penis v ní klouzal pěkně zostra, naplňoval ji až po okraj a s každým prudkým výpadem jí způsoboval vlnu neuvěřitelné, drásající rozkoše. Jednu její štíhlou nohu jí přitom vytáhl vysoko na rameno a držel ji pevně nahoře, zatímco jí bylo úplně jedno, že má půlku zadečku ponořenou v chladné vodě a záda zabořená v černém, mazlavém blátě břehu. Volnou rukou jí drze vyhrnul promočenou bílou halenku až pod krk a obnažil její plná, těžká prsa, která se divoce dmula v rychlém rytmu dechu.

– „Copak, Bělo, chybí ti v tom vzdychání trochu pravé hastrmanské divočiny?“ zavrčel, když se s cvaknutím zubů přisál ústy přímo na její ztvrdlou, vzrušením napjatou bradavku a nasál ji s takovou hltavou silou, až sebou celá cukla a zatahala ho za vlasy.

Běla sice pod tím náporem divoce sténala, ale ani v té největší bouři neztratila dech pro další provokaci:

– „Na to, že jsi jen stará žába z rybníka, taháš za ty správný šňůrky, hastrmane... ale koukej přidat, ať se z toho neroztavíš pod rukama!“

V očích se jí lesklo totální poblouznění a v tůni kolem nich to jen zahučelo, když ji dál drsně a bez úlevy brousil. Běla chraptěla a divoce vzlykala v hlubokém, stoupajícím orgasmu, zatímco ji dál drsně a nekompromisně uspokojoval. V tom zběsilém rytmu, kdy se jeho ledové tělo mísilo s jejím rozpáleným potem, v něm doslova explodoval a hluboko do její roztoužené, stažené kundičky začal chrlit husté, zářivě zelenkavé semeno, které ji horkou vlnou naplňovalo až po samý okraj, až jí přetékalo přes stehna.

Všechna síla se z ní v tu jedinou chvíli vytratila. Hlava jí bezvládně klesla zpět do chladného bahna, prsty ztratily pevný stisk na jeho mokrých vlasech a v těle jí zůstal jen ten prudký, spalující žár, který ji celou rozechvíval ještě dlouho poté, co v ní jeho divoký nástroj pomalu utichal.

Zatímco jí v břiše stále pulzoval horký tlak jeho hustého semene, Běla ani v té největší slabosti neztratila nic ze své proříznuté pusy. Těžce a trhaně oddychovala, v očích ještě rozmazaných slastnou tátou, ale hned se mu s divokým výrazem otočila zády, zvedla se na všechny čtyři a provokativně na něj vystrčila svůj oblý zadeček umazaný od černého bahna a jeho vytékajícího semene, zatímco on ji zezadu pevně objal kolem boků.

– „Tohle...“ vydechla přerývaně a přes rameno po něm hned střelila drzým, výmluvným pohledem, „tohle má bejt jako všechno, hastrmane? Na to, jaký děláš ramena, to teda nestálo za moc... chytila jsem od tebe jen studený pot!“

Bublák jen pobaveně zavrčel, voda kolem nich se líně převalila a jeho chladné prsty ji hned pevně, až s modrany stiskly za ten bahnem ušpiněný zadeček, když ji v téhle drsné pozici zezadu chytil pod krkem a přitáhl si ji těsně k sobě, aby její tělo dokonale ovládl.

– „Počkej chvíli, ty jedna proříznutá hubo, tahle hra teprve začíná,“ uculil se a s dalším prudkým, nečekaným a hlubokým výpadem do ní zezadu znovu hluboce vklouzl, sotva v něm trochu opadla ta první bouře a jeho mocný nástroj znovu ztvrdnul v plné síle. „Hastrmanská síla totiž nezná únavu.“

Voda kolem nich divoce zahučela a pod hladinou to vřelo, jak se do ní znovu opřel celou svou vahou z té nejlepší pozice. Z každého jeho prudkého a hlubokého vpichu zezadu se v té rozvířené tůni ozývalo hlasité žblunknutí, když jeho tvrdý penis sytě klouzal dovnitř a ven z jejího rozechvělého těla. Uvnitř ní se mísila chladná voda s horkým, hustým zelenkavým semenem, které z ní teď s každým jeho surovým pohybem přetékalo ven a mísilo se s bahnem a vlnami. Běla pod ním prudce vydechla, zabořila obličej zpátky do mokrého rákosí a s rozkoší, která jí rvala tělo, mu to hned oplatila:

– „No neříkej, starý bručoune...“ vyštěkla s potměšilým smíchem v hlase a divoce mu napjala boky vstříc, „aspoň mi z té tvojí kouzelné břečky nestudenej zadek, tak do toho ještě víc přitlač zezadu, ať to stojí za to!“

Bublák nad jejími provokativními slovy jen zahučel jako vzdutý jez. Popadl ji oběma rukama za boky, až se pod jeho chladnými prsty prohnula, a zvedl si ji blíž k sobě, aby mohl sypat jeden divoký, brutální a hluboký úder za druhým do jejího dychtivého klína. Voda v tůni se prudce rozestříkla na břeh a rákosí se s hlasitým šuměním ohýbalo pod náporem jejich těl. Běla se sice celá třásla vyčerpáním a horkem, ale hned mu to musela vrátit i s úroky:

– „Tohle už vypadá k světu, ty zatracenej utopenče!“ zaječela s divokým smíchem, když ji znovu naplnil až po okraj, zatímco z ní pod ním dál prýštilo husté zelené semeno a mísilo se s bahnem a vodou. „Jestli hned polevíš, tak tě utopím já v té tvojí vlastní tůni!“

Nepolevoval ani o chlup. Naopak, jeho boky se roztočily v divokém, živočišném rytmu a s každým dalším úderem zezadu ji drtivě přitlačoval k bahnitému břehu, zatímco jí prsty drsně zajížděly do kůže na bocích. V tůni to hlasitě čvachtalo a stříkalo na všechny strany, jak do ní bušil s plnou hastrmanskou silou. Běla pod ním hekala a divoce se prohýbala, z prsou se jí draly vzrušené výkřiky.

Bublák do ní narazil s takovou silou, až se celá tůň rozvlnila a voda vyšplouchla vysoko na břeh. V tom zběsilém, nelítostném tempu v něm znovu vybublala nesnesitelná vlna touhy. Běla pod ním rázem ztratila dech. Chvilku jen naprázdno otevírala ústa, tělem jí projela křeč a v dalším okamžiku se zhroutila v prudkém, zdrcujícím a vysilujícím orgasmu, který jí podlomil i to poslední, co v ní zbylo.

A právě v té nejvyšší vlně jejího vyvrcholení Bublák napjal svaly, hluboko do ní zatlačil a naplnil její roztouženou, stahující se kundičku další dávkou hustého, žhavého zelenkavého semene. Směs potu, vody, bahna a jeho zářivé tekutiny z ní prýštila ven a mísila se s vlnami. Zatímco Běla ještě celá třeštila oči a třásla se v doznívající slasti, s vyplazeným jazykem a napůl v bezvědomí, zmohla se už jen na slabý, ale pořád dost drzý skřek:

– „Ty... ty mi snad... vypustíš duši...“

Bublák se nad jejím drzým špičkováním spokojeně zasmál a nechal ji chvíli vydechnout, zatímco ji stále pevně držel v náručí. Voda v tůni kolem nich tiše šplouchala a chladila jejich rozpálená těla. Běla si s vítězným výrazem ve tváři tiskla stehna k sobě, aby v sobě udržela co nejvíc z té husté zelené tekutiny, která jí naplnila klín.

Ztěžka oddychovala, prsa se jí ještě stále divoce zvedala a bláto na zádech už pomalu chladlo, ale na úsměvu jí to neubralo. Když se od něj začala pomalu odtahovat a vyškrábávat se zpátky na břeh, ještě po něm střelila posledním výmluvným pohledem přes rameno:

– „Tak zase příště, ty starý mrzoute! Ale příště si přines nějaký lepší ručník, v tomhle bahně se pak blbě hledá důstojnost.“ Bublák se pod vodou jen hlučně a spokojeně zaculil, zatímco po vsi se neslo jedno velké pozdvižení.

Běla doma sice svérázně odbyla zvědavé pohledy celé rodiny historkou o nešikovném uklouznutí na hrázi, ale devět měsíců uteklo jako voda. Když pak místní porodní baba roznesla po celé vesnici zprávu, že Běla povila malou, roztomilou a zářivě zelenou vodnici s malými plovacími blánami za prstíky, byl to pro ni rázem z ostudy kabát. Celá vesnice si šeptala a ukazovala prstem, ale Běla, věrná své proříznuté puse, se nad tím jen ušklíkla, když malou zlobivou dcerku houpala v náručí:

– „No tak co koukáte, alespoň ušetříme za barvy na křtiny!“ zavrčela směrem k udiveným sousedům, zatímco v duchu už plánovala, jak Bubláka při nejbližší příležitosti zase vytáhne na břeh.

„Ale prosím tě...“ zasmála se kamarádova žena. „Tuhle pohádku o hříšný holce a hastrmanovi přece zná v každé hospodě od Třeboně až po Lhenice každý starý kozel. Ale Honza a bludičky, to byla jiná káva! To je teprve pohádka, když se mlaďoch zaplete s tancujícíma světýulkama na blatě.“ Sedla si k nám a začala mi vyprávět, když má rád ty příběhy.

Konec…