Nádoba

A jsme tu zas. Spolu. Ty a já a ticho a noc...
Toužím se v tobě utopit.
Necháš mne... A oplácíš polibek se stejnou, ne-li větší dychtivostí.
Razancí.
Hmatám ve tmě po vypínači, 'bych vnesla I trochu světla do tohoto okamžiku.
Strháváme ze sebe oblečení. Polibek na ústa, na ucho, na krk, na prsa, na hruď, na...
Jsme nazí. Úplně a naprosto. Bojujeme o dominanci, v této hře i nehře, plné zázračné blízkosti. Chvíli ti rukou prohrabuji vlasy, zatímco olizuješ pahorky mých vnad. A jedeš níž a níže, jen abys ochutnal ambrozii mého těla. Tahám tě k sobě. Chci také ochutnat, zamručím.
Žhavý polibek se zjemní. A ustane, když dám ruku na tvůj čnějící úd. Úpíš. Vzdycháš. Prosíš.
A já ti bráním v pohybu.
V jeden moment tě otočím má záda, a ochutnám to slané, vytyčené místo. Chtěl bys... Tak moc bys chtěl víc. Zkusmo na tebe nasednu a... Užívám si, ten pocit, mít tě v sobě. Celého, naplñujícího prázdnotu ve mně...
Ale nehnu se.
To už je pro tebe moc. Obrátíš mě na záda. Ruce mi držíš nad hlavou jednou rukou, zatímco ta druhá mi až téměř bolestivě mačkáš ňadro. Pronikáš do mě, se stále větší dychtivostí.
Razancí.
A pak mě naplníš, jako prázdnou nádobu.