Nemravnosti v Království českém I.

Statný padesátník Mikuláš z Louček zastavil svého koně a z vrcholku kopce shlížel do sluncem zalitého údolí. Mračil se i přes malebnost letního podvečera a krásu zemí českých. Vybavil si dávno zapomenuté vzpomínky, které odvál čas. Vzpomínky na to, když před pětadvaceti lety cestoval tímto krajem. Vzpomínky najednou vykouzlily blažený úsměv na tváři stárnoucího šlechtice. Z rozjímání ho vytrhlo zařehtání koně za jeho zády. Mimoděk se pokřižoval, jako by to mělo zahnat staré hříchy. Hříchy ze kterých se nikdy nevyzpovídal.
„Co Vás přinutilo pokřižovat se, pane Mikuláši v zemích zbožného císaře Karla?“ Vesele zahlaholil sedmnáctiletý mladík.
Mikuláš se v sedle otočil ke svému společníkovi a cítil, že cestování v kroužkové zbroji je den ode dne náročnější. Prohlížel si mládence, který k němu klusal na staré kobylce. Mladý Čeněk ho doprovázel na cestě z Rakous do Prahy, jako zbrojnoš a sluha. Mládenec byl levoboček některého z pánů z Rožumberku. Byl mu před několika lety hozen na krk. Tedy svěřen do výchovy ostatně, jak to tak bývá. Čeněk byl urostlý mladík s bujnou kšticí kaštanových vlasů a stále chlapeckýma očima. V kroužkové zbroji a těžkém jezdeckém plášti vypadal trochu nepatřičně.
"Měli bychom pokračovat Čeňku. Soumrak padne, co nevidět a musíme si najít místo kde se utáboříme." zabručel Mikuláš a popohnal svého hnědáka zpět na stezku.
"Co to je v údolí pane Mikuláši? Usedlost?" Otázal se Čeněk a ukázal směrem k rozložité stavbě z velké části zakryté stromy. Jako by se sídliště v údolí schovávalo před zbytkem světa.
"Klášter Čeňku. Pojeďme už!"
"Ale pokud je to klášter, tak nám jistě poskytnou nocleh, jako pravověrní křesťané poutníkům." pospíšil si Čeněk a zastínil si oči proti zapadajícímu slunci. "Mniši určitě budou mít hlt vína." Sliboval si.
"To je ženský klášter Čeňku. Jeptišky révu nepěstují."
"Tím líp, ženské o to lépe vaří!" Rozzářil se Čeněk.
"Čeňku..." zavrčel Mikuláš a chystal se něco dodat, ale mladý panoš Mikuláše předběhl.
"Teplá postel nebo alespoň sláma je lepší než studená zem v lese a vám řádný odpočinek také prospěje pane." zkoušel to Čeněk a přitom se tvářil, jako světec.
Pan Mikuláš se přísně zahleděl na svého společníka. Ten se díky tomu mimoděk přikrčil v sedle a čekal přednášku o pokoře a odmlouvání. Místo toho pan Mikuláš jen odfrkl.
"Ále čert to vem... jedeme." rezignoval Mikuláš a otočil koně zpět k údolí. Čeněk na to dychtivě pokopl kobylku směrem ke klášteru v údolí. Mikuláš chvíli hleděl za svým mladým společníkem a pak také pobídl koně do klusu.
"Je to skoro třicet let a paměť mně musí klamat!" zahuhlal sám pro sebe pan Mikuláš.

Klášter připomínal menší pevnost s hlavní budovou a kaplí v jednom. Dóm byl zapovězenou všem krom řádových sester. K masivní bráně dojeli až když se slunce uložilo za lesy a večerní šero propůjčilo klášteru strašidelnost starých staveb. V klášteře je stroze přivítaly dvě jeptišky. Straší z nich se představila, jako sestra Eliška. Žena přes pětačtyřicet, vlídná jako zimní vichřice v doprovodu mnohem mladší řádové sestry. Sestra Eliška něco pověděla své mladší družce a bez rozloučení důstojně odkráčela k hlavní budově.
Teď už seděli u nízkého stolu v jedné z hospodářských budov lemujících nádvoří. Čeněk pokukoval po mladé sestře, která se představila, jako sestra Klára. Klára připravovala kaši na malé pícce. Byla hezká a prsatá s postavou ve tvaru přesýpacích hodin. Nemohlo jí být víc než osmnáct. Upnuté šedé šaty opisovaly její plnou postavu a z pod bílého šátku jí vyčuhovaly blonďaté kudrlinky hustých vlasů. Čeněk byl trochu nesvůj z pana Mikuláše. Od té doby, co vjeli do kláštera nepromluvil ani slovo a jen si ze sedlové brašny vzal měch s vínem, které zamyšleně popíjel. Ani neodložil kroužkovou košili a meč. Oproti němu si Čeněk udělal pohodlí a seděl jen v plátěné košili a kalhotách. Dokonce přemýšlel, že si stáhne i jezdecké boty.
"Vy nevyužijete pohostinnosti matky představené urozený pane?" ozvala se Klára od pícky.
"Ne, využiji svaté půdy a trochu se postím..." odvětil neurčitě pan Mikuláš.
"Tak mi alespoň dovolte obsloužit vás." přiběhla Klára ke stolu s cínovým pohárkem v ruce. Vzala z ruky překvapenému panu Mikulášovi měch z ruky a naplnila vínem pohár. Pan Mikuláš jen pokynul hlavou na znamení díků.
Čeněk si uvědomil, že Kláře zírá na velké poprsí uvězněné šněrovačkou. Možná moc, možná málo utažené. Klára ho přistihla a spiklenecky na něj mrkla. Čeněk se zastyděl a věnoval se neuvěřitelně zajímavým rýhám v dubovém stole. Pan Mikuláš si toho také všiml a konečně se usmál.
"Moc návštěv tu nemáme urození pánové. Jsou tu jen sestry, několik služek a pár sirot."
"A kdo tu pracuje? Strat se o klášter to je jako pečovat o panství." Nadhodil pan Mikuláš.
"Jednou za čas přijedou řemeslníci z Kutné Hory nebo sedláci z okolí. Jinak si tu musíme vystačit sami." Usmála se Klára a nabrala porci ovesné kaše. Přešla ke stolu a pomalu položila jídlo před Čeňka, kterému až moc okatě mu předváděla své poprsí.
Pan Mikuláš zakroutil hlavou a obrátil do sebe pohár vína.
"Je to moc dobré, má to zvláštní chuť." ocenil Čeněk kaši mezi jednotlivými sousty. Bylo vidět, že měl hlad.
"Místní specialita urozený pane. Jen se posilněte. Sílu budete potřebovat" Zazubila se Klára. Pan Mikuláš k ní vzhlédl, ale nic neřekl.
"To víno už je asi zkažené. Cestování mu moc nesvědčí." zhodnotil pan Mikuláš a odešel do vedlejší světnice. Chtěl si konečně sundat kožený kabátec, navlečený přes kroužkovou košili, ale místo toho se musel posadit na postel. To víno je nějak silné, nebo já moc starý uchechtl se sám pro sebe pan Mikuláš. Najednou ho něco přinutilo vzhlédl ke dveřím. V těch stála Klára. Už neměla šátek a kudrnaté blond vlasy jí spadaly na velká ňadra. Klára se soukala ze svých šatů a odhalovala i svůj klín zarostlý zlatavým ohanbím, barvy jejich vlasů.
"Co to..." vykoktal ze sebe pan Mikuláš. Nechápal, co se děje a k tomu začal vidět trochu rozostřeně.
"Co pak? Co pak můj pane?" culila se Klára "Škoda, že jste odmítl naši specialitu. Jste sice už v letech, ale bylinky by vám pomohly." A zdviženým předloktím se zaťatou pěstí naznačila, co má na mysli.
"Ten pohár... už v něm něco bylo." Vytřeštil oči Mikuláš. "Vy čubky! Já to..." Víc toho nestihl. Zhroutil se na postel a propadl se do temnoty.
"Hmm starouši, kdyby jsi nepil ty svoje chcánky. Mohl jsi si užít. Tak se aspoň hezky vyspi." Popřála mu už úplně nahá Klára.
"A co uděláme s mladým pánem? Máme ještě trochu času, než přijdou…" A obrátila se k Čeňkovi.

Čeněk zíral na nahou Kláru, která se vystavovala v celé své mladé kráse. Tváře ho pálily a v uších mu hučelo. Promnul si oči, ale náruživí přízrak tu stále byl. Náhle mu došlo co říkala jeho pánovi a prudce vstal od stolu.
"Jaúú!" sykl a podíval se dolů, aby zjistil, co se stalo. Při vstávání se udeřil svým ztopořeným pyjem o desku stolu. Vůbec si neuvědomoval, kdy se mu postavil. Ve spáncích mu tepala krev a svět byl trochu jiný. Zpomalenější a rozmazanější. Vykročil vrávoravým krokem za svým pánem.
Cestu mu zastoupila Klára a položila ruce na jeho hruď.
"Neboj se o strouška. Jen se trochu prospí." Vycenila zuby.
"Já se zatím trochu projedu se svým rytířem." a obratně z něj stáhla košili a rozepnula tkanici kalhot.
"Co... co jsi mi dala? Není mi dobře..." vysoukal ze sebe omámený Čeněk. Klára mezitím sáhla do jeho rozkroku a pevně stiskla jeho ztvrdlý penis, který vysvobodila z režných kalhot.
"Řekla bych, že se naopak cítíš skvěle." postrkovala Klára mladého zbrojnoše zpět ke stolu. Klára srazila ze stolu zbytečné nádobí a položila na něj Čeňka. Ten si plně už uvědomoval, že ho jeho tělo příliš neposlouchá krom jeho nebývale naběhlého pije. Ten byl plně v pozoru. Klára vyskočila na stůl a obkročmo na něj přidřepla. Plivla si do dlaně a slinu rozetřela po špičce Čeňkova pije.
"Trochu si zarajtujeme." Načež si na něj nasedla. Čeňkovi z úst vylétl hlasitý a dlouhý vzdech, jak zajel do horkého lůna. Klára si lehce skousla rty potěšená omámenou slastí, která se zračila na Čeňkově tváři. opřela se o jeho hruď a rytmicky pohybovala boky. Nejdřív pomalu, pak rychleji a rychleji. Jejich dech se zrychloval a přešel do hlasitého vzdychání. Klára zaryla nehty do jeho obnažené hrudi a přirážela silněji a silněji. Droga proudící v Čeňkových žilách umocnila potěšení z animálního milování a svět okolo se začal vzdalovat s blížícím se vyvrcholením. Klára se prudce prohnula a zaklonila hlav v okamžiku svého vrcholu. Na jeden úder srdce ztuhla a několikrát sebou chaoticky zaškubla, přičemž z jejich rtů unikl dlouhý sten. Jako když utne se svezla na Čeňka, který ještě přirážel. Klára si dovolila několik hlubokých nádechů a výdechů. Pak si sáhla do klína a s úsměvem promnula prsty.
"Vida můj hřebečku, ani jsi ještě nepotřísnil moji štěrbinku semenem." Přitom cvrkla Čeňka ukazováčkem do nosu a uličnicky se zasmála. Čeněk se s přerušeným vzrušením vrátily smysly. Ne moc, ale alespoň trochu.
"Co..." Klára mu přiložila ke rtům ukazováček.
"Šššš mladý pane. Ještě budeš mít příležitost ulevit si." Vzhlédla k oknu a dodala: "A ta se blíží." Načež z něj seskočila. Čeněk tupě natočil hlavu k oknu. Rozeznával přibližující se světlo pochodní skrz látku zakrývající výhled na dvůr. Zkusil se posadit. Šlo to ztuha.
"Vypadáš legračně" přisadila si Klára. Čeňkovi bylo srdečně jedno, jak moc hloupě vypadá. Seděl polonahý na stole s podrápanou hrudí a stále ztopořeným přirozením. Snažil se zaostřit mysl, ale moc se mu to nedařilo. Pokusil se něco říct, když v tom někdo rozrazil dveře...
"Vidím, že sis už přišla na své. Měla jsi je omámit, ne rovnou ošukat." Pravil přísný ženský hlas. Klára nasadila výraz, jako by něco jiného čekal jen úplný hlupák. Čeněk od ní odtrhl zamlžený zrak a otočil hlavu k nově příchozím.
Pokud si myslel, že je mimo a vše se mu zdá. Teď už musel být v deliriu a blouznit.
Ve dveřích stála skupina žen a dívek různého věku. Všechny nahé... I když ne tak docela. Měly do vlasů vpletená drobná pírka a věnce na hlavách upletené z větviček a lipových listů. Tváře měly pomalované černou a rudou barvou. Ňadra a další části těla pokryté roztodivnými klikyháky a črtami. Uvědomil si, že právě smilnil na posvátné půdě a teď si pro něj přišlo peklo. Nasucho polkl.
"Kde je ten starý kozel?" Promluvila jejich mluvčí. Štíhlá žena kolem třicítky s nápadně špičatými bradavkami a hřívou havraních vlasů.
"Nechtěl ochutnat naše bylinky, tak jsem ho uspala, aby nedělal problémy Beato." Odpověděla rozpačitě Klára.
"Chmm... ten mladý bude muset stačit. Zvedněte ho, matka už čeká." Pokynula Beata svým společnicím. Na to ženy vykročily k Čeňkovi