Není pro mě snadné lidem důvěřovat.

Není to pýcha. Není to krutost. Je to lekce, kterou mi život vryl do kůže nožem.

Dříve jsem důvěřoval. Otevřeně. Bez výhrad. Věřil jsem, že rodina je posvátná. Že přátelství je víc než jen dohoda. Že láska vydrží tíhu mých rozhodnutí.

Mýlil jsem se.

Přestal jsem důvěřovat těm, kteří mi dávali znamení. Ne z vlastní vůle. Z nutnosti. Začal jsem s důvěrou více zacházet.

Důvěra jsou dveře, které necháváš otevřené. A viděl jsem už příliš mnoho těch, kteří jimi prošli s nožem. Tak jsem zavřel dveře. Zamkl jsem je. A teď sedím uvnitř, v bezpečí, ale sám.

Říkají: „Takhle nemůžeš žít.“ Ale nevědí, že alternativou není život. Je to smrt z tisíce zklamaných nadějí.

Pokud je pro tebe těžké důvěřovat, nejsi podezřívavý. Jsi zkušený. Nejsi chladný. Jsi opatrný. Nejsi sám z vlastní vůle. Jsi chráněný.

Ale věz: bezpečí má svou cenu. A platíš ji mlčením.