"Nech to na potom. Teď ne."

Znáte tyhle situace v partnerských hádkách? Já jo. Jsem vždycky v pozici té, které je věta v nadpisu adresovaná. Myslím, že je to i typičtější situace, že to říká muž ženě, ale co já vím.

Tedy na jedné straně rozčílená žena, která vysvětluje, jak jí je, proč měla právo očekávat tohle a tamto a proč to bylo nefér atd. atd. Na druhé straně muž, jehož procesor začíná throttlovat (pozn. to není odvozeno od německého Trottel) a házet jednu procesní chybu za druhou, jeho amygdala vypíná logiku a aktivuje režim "uteč" (v horším případě "bojuj").

Pokud si muž zachová zbytky sebekontroly a kultury, zazní výše uvedená věta. Ženu to sice urazí, ale dejme tomu, že i žena si zachovala zbytky sebekontroly a kultury, a žádosti se vyhoví.

Jenže, co teď? Já si vždycky představovala, že si muž urovná myšlenky, emoce, a vrátí se do diskuze jako racionální partner. (Já samozřejmě zůstávám racionální a nohama na zemi pořád, to je snad jasné.) Jenže ... to se skoro nikdy nestalo.

Čekala jsem ... hodinu ... noc ... druhý den ... a nic. Ticho, nebo nezávazná konverzace, jako kdyby se nic nestalo. Následující den už to nevydržím, a zeptám se, jestli už si daný problém nějak rozmyslel. Reakce: Cože? Co myslíš? Já: No, to předevčírem. Reakce: To už si nepamatuju, nechce se mi k tomu zase vracet a pitvat to.

Uff.

Nebo jiný případ. Spoiler - tenhle muž se k tomu "pokaždé" (rozuměj dvakrát) vrátil a poctivě se k tomu vyjádřil. Na úrovni. Empaticky. Rozumně. Logicky. Trochu mi teda vadilo, že poprvé to bylo po třech týdnech ticha. Podruhé po pěti týdnech ticha. Nevím zpětně, jestli to, co mezi námi bylo, jde nazvat vztah. Ale v průběhu těch pěti týdnů už to vztah rozhodně nebyl. Ani jsem necítila potřebu to napřímo říct.

Co vy, dáváte si pauzu v průběhu hádky? A je to opravdu ohraničená pauza, nebo snaha hádku odložit na svatýho dyndy, hlavně, ať je klid, a později už to stejně nikomu nepřipadá důležité?