Můj doživotní cejch

V mém životě transženy fungují vztahy s muži jen do určitého bodu. Do chvíle, než se dozví o minulosti mého těla. Flirtují se mnou, online i naživo. Jsem výrazná, ale ženská. Když o mně nikdo neví „to druhé“, vidí ženu. A často atraktivní ženu.

To platí nejen pro flirt a zájem, ale i pro různé pracovní či zájmové příležitosti. Dveře jsou otevřené vždy jen do chvíle, než zazní informace, že jsem trans. V ten moment všechno končí. Kontakty se přeruší, zájem zmizí, komunikace se zavře. Bez ohledu na to, jak jsem byla laskavá, přátelská, otevřená. Bez ohledu na čas, který jsme spolu strávili. Najednou nejsem vítaná. Nikde.

Je to jako cejch. Neviditelný, ale absolutní. Jako by celý svět říkal: nepatříš sem.

Moje identita je přitom jednoznačná. Má nervová soustava v sobě nemá ani kousek muže. Ani kompromis mezi mužskou a ženskou energií. Ani má orientace. Jsou trans ženy, které v sobě mají širší spektrum jako bisexualitu, mužskou část, schopnost pohybovat se v „duhovém“ prostoru vztahů. Já ne.

Já bych byla úplně obyčejná heterosexuální cis žena se zdravě rozvinutou sexualitou. S přirozenou touhou po muži. Po plně heterosexuálním muži. Jenže právě u těch nemám žádnou šanci. Čistě heterosexuální muž mě nikdy nepřijme a já to chápu. Proč by měl, když může mít „normální“ ženu? Na nikoho se za to nezlobím.

Jediné, co proklínám, je můj vlastní život.