Vzdy je tu fajn stebou 🫣😈😈

Když přijíždím vždy do vesnice Stavenice, je to vždycky stejné. Úzká cesta mezi poli, pár starých domů a ticho, které ve městě člověk skoro nezná. Zastavím u jeho domku a už z dálky vím, že je doma. Vždycky stojí u dveří s tím svým úsměvem, jako by věděl, že zase přijedeme dělat úplné blbiny.
Nikdy nemáme plán.
Jednou vezmeme telefon a začneme fotit sami sebe. Smějeme se, pózujeme, někdy úplně nesmyslně opření o zeď, na schodech, v zahradě mezi starými stromy. Ty fotky nejsou dokonalé, ale mají v sobě něco zvláštního. Tu blízkost, kterou mezi sebou máme.
A pak jsou ty večery, kdy skončíme v koupelně.
Starý dům ve Stavenici má velkou vanu, trochu ošoupanou, ale pořád drží teplo vody. Napustíme ji a sedíme vedle sebe, ramena skoro dotýkající se. Pára pomalu zaplní místnost a světlo je tlumené. Povídáme si o všem možném – o dnech, které jsme prožili, o věcech, které nikomu jinému neříkáme.
Je zvláštní, jak může být někdo tak blízko.
Voda je teplá, čas se zpomalí a smích se občas promění v ticho, které není nepříjemné. Spíš naopak. Ten druh ticha, kdy víš, že ten druhý člověk je tam přesně tak, jak má být.
Nikdy jsme spolu neměli sex. Nikdy jsme to ani nezkoušeli.
A přesto v těch chvílích ve Stavenici, ve staré vaně plné páry a smíchu, je mezi námi něco, co se těžko popisuje. Něco mezi přátelstvím, důvěrou a tichým napětím, které možná právě proto zůstává tak silné.
Možná právě proto se tam vždycky ráda vracím. Do Stavenice. Na ten domek. A k těm momentům, které jsou naše vždy nezapomenutelné...