Smutné stáří

Podívejte, narodila se holčička, konečně, dva kluci už doma si hrají. Všichni kolem miminka skákali, starali se, aby mělo všeho dostatek, vždyť přeci dětem se musíme náležitě věnovat. Něžná holčička to byla, maminka ji každý den česala dlouhé vlasy a kluci její krásné copy strkaly do kalamáře, aby ji trochu pozlobili. A už je z ní slečna a za chvilku je mladou paní. Má také svůj sexuální život, nejprve strádá, ale pak je spokojena.

Počala mne, narodila jsem se. Dostávala jsem určitě nejlepší péči, kterou je máma schopná dávat. Starala se o mne co nejlépe dovedla. Ne, nebyla vždy dobrá její starost, ale ona dělala vždy to, co si myslela, že nejlepší je. Pomalu mi máma začínala stárnout, kousek po kousíčku ji ubývaly síly a i dovednosti. A Teď, teď je již celá zkroucená, bolavá, nemohoucí. Vzteká se na okolí, ja to vidím jako vztek na sebe samu, na své bolesti, na svou nemohoucnost. Je sama, je osamocená, nikdo ji nepohladi ani neobejme . Nemohu ji pohladit , nesnesu to. Její současné chování, to je ale vlastně zoufalství, odhání mi tím od sebe, nejsem schopna to přijmout a ustát. Navštěvují ji, zároveň utíkám pryč od ní, je mi z ni blbě, je mi blbě ze sebe.

Postupně staří lidé svymi potřebami se dostávají na úroveň mimina, potřebuji nakrmit, přebalit, dát napít.
O mimino se většinou všichni s úsměvem a radostí pečlivě starají, ale starý člověk má prostě dost smůlu, už není perspektivní, má problémy, na které nejsou lidé zvědaví. Je to ale stále člověk se svými potřebami a pocity, člověk, který je na konci svých sil, není už potřebný a teď už jen "zdržuje ". Péče o něj není s radostí, ale většinou zatěžující a vyčerpávající povinnost pro okolí.

Mám výčitky, že nejsem schopná ji toho dát víc, ale nemohu, nevydržela bych tu tíhu jejího stárnutí a bolestí. Obdivuji pečovatelky a ostatní lidi, kteří se s lehkostí a radostí starají o nemohoucí, mají mou hlubokou poklonu.

V kamnech praská, rodič pláče..... Až se mi budou ruce třásti, koryto mi synek udělá......