Kariéra, ego a ženský...

... nečekanej vedlejší efekt práce.

Dřív jsem byl ten klasickej hodnej kluk. Podržím dveře, vyslechnu, přikývnu, usměju se… prostě takovej ten typ, co by si ho ženská klidně nechala doma, ale spíš jako dekoraci než jako chlapa do postele. A výsledek? Nula. Maximálně jsem byl „strašně fajn“. Což je mimochodem úplně nejvíc na hovno hodnocení, jaký můžeš dostat. To už je lepší bejt trochu kokot, protože tam je aspoň nějaká emoce a šance skončit v posteli. Já byl neutrální jak rýže bez soli.

Pak přišla práce a tam mi život dal pár facek jak nasranej trenér. Termíny v prdeli, lidi neschopný, každej na tebe něco hází a když jsi hodnej, tak ti na hlavu přistanou ještě minimálně 3 hovna navíc denně... A do toho ambice někam se posunout. No a tam mi došlo, že hodnej vedoucí je úplně k hovnu. Fakt. Z takovýho si každej udělá prdel rychlejc než z plastelíny. Jakmile chceš něco dotáhnout, musíš občas říct „takhle ne, kurva“, jít do konfliktu a nebát se, že tě někdo nebude mít rád. A světe div se, ono to začalo fungovat. Vedoucí výroby si mě jednou vzal stranou a říká něco jako: "Hele, já jsem ve skutečnosti úplnej pohodář. Jenže když jsem byl v práci na všechny moc hodnej, tak jsem pak doma seřval manželku a děti, tak teď řvu v práci a doma jsem milejší." Šéf mi zase vysvětlil, že je vlastně dobrej herec, že se strašně nerad rozčiluje, ale v práci se umí přepnout a hrát nasranýho ve chvíli, kdy dodavatel neplní co slíbil a že to prostě funguje... Takže jo, naučil jsem se v práci hrát divadlo a proč si nezahrát i mimo ni :) Teda nic se nemá přehánět a fakt je, že mě hraní celkem vyčerpává, takže jestli v práci hraju 5-20% času, tak v osobním životě už se mi spíš ani nechce... ale kecal bych, kdybych tvrdili, že jsem 100% času doma úplně sám sebou, holt je to někdy funkční nastroj, jak dostat co chci, jsem se vlastně naučil už ve školce :)

Postupně jsem přestal bejt ten měkkej hadr a stal se ze mě někdo, kdo si nenechá srát na hlavu. Ne žádnej tyran (teda jen občas), ale člověk, co má hranice a umí si je udržet, ikdyž je to někdy nepříjemný. Jenže jak už to bývá, člověk (čti já) je kokot a neumí brzdit. Takže jsem to v jednu chvíli přepálil a z hodnýho debila se stal regulérní hajzl. Tvrdost, nulová tolerance, všechno na sílu. Prostě druhej extrém. A největší prdel je, že tohle kupodivu na ženský funguje taky. Možná někdy i líp. Jenže dlouhodobě je to na hovno úplně stejně, jen z jiný strany.

A tady někde začíná ta největší alchymie. Najít ten zasranej balans (kterej samozřejmě stále hledám). Vědět, kdy přitlačit a kdy ubrat. Kdy říct ne a stát si za tím, a kdy nebýt za zbytečnýho kokota. A to je kurva těžší než všechny projekty dohromady. Protože zpátky z toho hajzl módu se leze blbě. Máš pocit, že když polevíš, zase z tebe bude ten starej hadr. Což nechceš ani za starou píču. Takže balancuješ někde mezi, občas to přeženeš, občas to trefíš, ale aspoň už víš, že být měkkej není cesta.

A pak je tu ještě druhá kategorie, kterou jsem začal vnímat čím dál víc. Chlapi, co se v tomhle vývoji někde zasekli a dál jedou režim „hlavně klid a ať to nebolí“. Hlavně ti, co si v pohodě žijou u maminky a jsou spokojení jak želva v lavoru. Poznáš je hned podle toho, jak mluví, jak se chovají, jak reagují na tlak. Vždy opatrný, žádnej tah na branku, žádný rozhodnutí, jen takový to věčný „já nevím, asi, uvidíme, nijak zvlášť“. A pak se diví, že je život nikam neposouvá a ženský už vůbec ne. Zajímavý je, že často působí dost spokojeně, jen teda o sexu jsem se s nima nikdy nebavil.

Jedna věc mi došla až zpětně. Práce ti dokáže kurevsky zvednout sebevědomí, aniž by sis to uvědomil. Když zvládáš průsery, dotahuješ věci, řešíš lidi co tě serou a ustojíš tlak, tak se ti to propíše do hlavy. A tohle sebevědomí pak ženský cítí, i když o tvý práci ví úplný hovno. Bez toho bych byl dneska asi pořád ten samej nejistej týpek, co čeká, až si ho nějaká všimne a začne sama od sebe kouřit...