Vášeň se koupit nedá

Existuje zvláštní paradox, kterého jsem si začal všímat až s přibývajícím věkem. Když je člověku dvacet, hledá lásku. Ve třiceti hledá partnerku. Ve čtyřiceti začíná hledat klid. A když překročí padesátku, často zjistí, že vlastně přesně neví, co hledá. Jen naprosto bezpečně ví, co už hledat nechce.

Nechci zachraňovat cizí životy. Nechci poslouchat nekonečné příběhy o všech bývalých partnerech a rozebírat jejich chyby. Nechci být psychologem, sponzorem ani projektem na převýchovu. A už vůbec nechci hrát divadlo, ve kterém si dva lidé od první chvíle nalhávají něco, co ani jeden z nich necítí.

Přesto mě nepřestává překvapovat, jak složité je najít něco, co by mělo být vlastně úplně jednoduché.

Nehledám manželku. Nehledám matku svých dětí. Tyto životní kapitoly už mám za sebou a nepotřebuji otevírat nové. Nehledám společné hypotéky, plánování důchodu ani dlouhé debaty o tom, jaké záclony budou ladit k novému nábytku.

Hledám mnohem méně. A současně mnohem více.

Hledám souznění. Vášeň. Chemii. Přitažlivost. Ten zvláštní okamžik, kdy vedle někoho sedíte a během několika minut víte, že vás zajímá víc než jeho fotografie nebo dobře napsaný profil. Pocit, kdy vás baví poslouchat, co říká, a současně vás zajímá, co řekne za chvíli.

A právě proto je to tak těžké.

Mám totiž pocit, že většina lidí dnes nehledá souznění. Hledají jistotu. Někdo finanční, někdo emocionální, někdo existenční. Někdo prostě jen nechce být sám. Na tom není nic špatného. Jenže já si stále nejsem jistý, jestli je to totéž, co hledám já.

A pak je tu ještě jeden problém.

Jsem Lev.

Ano, vím, že astrologie není věda a že polovina čtenářů už teď obrací oči v sloup. Jenže každý, kdo nějakého Lva skutečně zná, ví, že na některých stereotypech něco je. Lev bývá dostatečně sebevědomý na to, aby věřil, že si zaslouží něco výjimečného. A současně dostatečně naivní na to, aby to hledal mnohem déle, než je rozumné.

Lev totiž snese spoustu věcí. Chyby. Nedokonalosti. Chaos. Výstřednosti. Dokonce i občasné drama. Co ale snáší opravdu špatně, je průměrnost a nuda.

Proto se občas přistihnu, že sedím naproti ženě, která je objektivně milá, inteligentní a sympatická. Všechno je vlastně v pořádku. A přesto někde vzadu v hlavě slyším tichý hlas, který říká: „Promiň, ale nic se neděje.“

Ne proto, že by byla špatná. Jen tam není jiskra. Není tam zvědavost. Není tam ten zvláštní pocit, který člověka nutí zapomenout na čas a těšit se na další setkání.

A to je možná můj největší problém.

Nikdy jsem si neuměl nalhat, že něco cítím. Neuměl jsem to ve dvaceti, neuměl jsem to ve čtyřiceti a neumím to ani dnes. Možná právě proto občas působím namyšleně nebo příliš vybíravě. Ve skutečnosti to ale není nadřazenost. Je to netrpělivost. Nechce se mi investovat čas do něčeho, o čem už od začátku tuším, že nikam nepovede.

S přibývajícími roky si člověk začne uvědomovat, že čas je jediná věc, kterou už nikdy nedostane zpátky. A tak ho přestane utrácet za kompromisy, které nechce.

Možná je to typicky lví vlastnost. Možná jen obyčejná mužská umanutost. Přesto stále věřím, že existují ženy, vedle kterých člověk nemusí nic hrát. Nemusí se snažit být zajímavý, nemusí se předvádět, nemusí dokazovat úspěch ani vytahovat peněženku nebo životopis.

Stačí být sám sebou.

A ono to funguje.

Jenže najít něco takového je dnes možná těžší než najít lásku. Protože lásku si lidé často namluví. Vášeň se namluvit nedá. A chemie už vůbec ne.

A tak hledám dál. S typickou lví kombinací sebevědomí, ironie a naivity. Přesvědčený, že to někde existuje. A současně dost zkušený na to, abych připustil, že možná vůbec ne.