Autor mlčí .. sakra !

Před pár dny mi jedna čtenářka napsala docela zajímavou věc.

Prý neví, co si má myslet o autorovi, který nikdy nereaguje na komentáře pod svými články.

Nejdřív jsem se pousmál.

Pak jsem se nad tím zamyslel.

A nakonec jsem zjistil, že vlastně nevím.

Komentáře totiž čtu všechny.

Opravdu všechny.

Ty pochvalné potěší. Ty kritické občas zabolí. Ty úplně mimo mě většinou rozesmějí. Ty, kdy komentující evidentně nepochopil ani nosnou myšlenku pro změnu naserou. Fascinuje mě, jak různí lidé dokážou přečíst stejný text a odnést si z něj dvě naprosto odlišné věci. Jeden v něm najde romantiku, druhý sex, třetí urážku žen, čtvrtý urážku mužů a pátý se zeptá, jestli jsem to náhodou nepsal po dvou lahvích vína.

Přitom jsme všichni četli stejný článek.

A právě proto skoro nikdy neodpovídám.

Ne proto, že bych si myslel, že jsem něco víc. Naopak. Často mám chuť napsat: „Hele, takhle jsem to vůbec nemyslel.“

Jenže pak si vždycky položím jednu otázku.

A co když je to úplně jedno?

Ve chvíli, kdy článek odešlu, přestává být můj.

Patří každému, kdo si ho přečte.

Jestli v něm někdo najde něco, co jsem tam vůbec nezamýšlel, možná to není chyba.

Možná je to přesně ten důvod, proč psát.

Kdybych pak pod každým komentářem začal vysvětlovat, co jsem vlastně chtěl říct, připadal bych si trochu jako kouzelník, který po představení obejde diváky a každému zvlášť vysvětlí, kde měl schované eso.

Najednou by z toho kouzla moc nezbylo.

Na druhou stranu…

Možná jsem jen obyčejně pohodlný.

Nebo líný.

Nebo ješitný.

To člověk o sobě většinou pozná až podezřele pozdě.

A pak mě napadla ještě jedna věc.

Nejsem náhodou otrok vlastní tvorby?

Napíšu článek.

Někdo ho okomentuje.

Já odpovím.

On reaguje znovu.

Pak zase já.

Pak další čtenář.

Pak další.

A najednou nezbude čas psát.

Jen obsluhovat to, co už bylo napsané.

A to vlastně nechci.

Ne proto, že bych si nevážil lidí, kteří pod články nechají kus svého názoru.

Naopak.

Možná právě proto se snažím nechat jejich komentáře žít vlastním životem.

Bez mého dozoru.

Jenže…

A teď se vracím k té původní poznámce.

Možná to ode mě opravdu není úplně fér.

Protože když už si někdo udělá čas, přečte několik tisíc znaků a pak ještě napíše vlastní názor, zasloužil by si možná vědět, že na druhé straně nesedí nafoukaný autor přesvědčený o své genialitě.

I když…

…s tou genialitou bych byl opatrný.

Stačí se podívat na můj milostný život.

Ten mě už několikrát velmi přesvědčivě ujistil, že génius ze mě nejspíš nebude.

Takže jestli občas nezačne odpovídat autor…

…možná začne odpovídat obyčejný chlap.

A ten bývá většinou o něco snesitelnější.