Kvůli deseti minutám … (?)

Na erotický server člověk většinou nepřijde proto, aby si několik měsíců psal s cizí ženou o filmech, dětství nebo o tom, proč nesnáší rozinky v buchtách. Nepřijde sem kvůli dlouhým telefonátům, během kterých se smějete naprostým hloupostem, ani kvůli první kávě, při které oba předstíráte, že nejste nervózní. Když si to přiznáme bez zbytečné romantiky, většina z nás přichází s poměrně jasným plánem. Poznat někoho. Přitahovat se. Políbit se. Vyspat se spolu. Cíl je od začátku až podezřele jednoduchý.

Jenže pak se stane něco, co do žádného plánu nezapadá.

Najednou se těšíte na zvuk příchozí zprávy. Přemýšlíte nad odpovědí déle, než je zdrávo. Usmějete se nad větou, která by ještě před týdnem byla úplně obyčejná. První telefonát trvá místo deseti minut dvě hodiny. První káva uteče tak rychle, že ji vlastně ani nestihnete dopít. První dotek ruky je důležitější než všechno, co mu mělo podle původního scénáře následovat.

A ani si nevšimnete, že jste začali žít něco úplně jiného, než kvůli čemu jste sem přišli.

Celý život nás učili, že důležitý je cíl. Odmaturovat. Postavit dům. Vydělat první milion. Oženit se. Mít děti. Na podobném serveru pak dosáhnout toho úplně nejjednoduššího cíle ze všech. Dostat se spolu do postele. Jako by všechno předtím byla jen zdlouhavá předehra k jedinému okamžiku, který má dát všemu smysl.

Jenže co když jsme si spletli směr s cílem?

Co když okamžiku, kterému říkáme vyvrcholení, věnujeme tolik pozornosti právě proto, že mu předcházely týdny očekávání? Co když hodnota cíle vůbec nevzniká v cíli samotném, ale ve všem, co mu předchází?

Možná právě proto bývá první polibek silnější než desátý. Možná proto si po letech člověk nepamatuje samotný sex tak živě jako první zprávu, první nervozitu nebo okamžik, kdy si uvědomil, že se přistihl s úplně pitomým úsměvem nad displejem telefonu. Pamatujeme si cestu, protože právě ona dala cíli význam.

A pak mě napadla jedna zvláštní věta.

Možná je sex jen tečka na konci věty.

Tečka sama o sobě nikdy nebyla tím nejdůležitějším. Nikdo nečte knihu kvůli tečkám. Nikdo si nezamiluje román kvůli poslednímu interpunkčnímu znaménku. To nejkrásnější se odehrává mezi prvním a posledním řádkem. Ve větách. V odstavcích. V příběhu.

A možná právě proto některé vztahy začnou ztrácet dech ve chvíli, kdy konečně dosáhnou všeho, po čem oba toužili. Ne proto, že by byl špatný sex. Ne proto, že by zmizela přitažlivost. Ale proto, že si oba celé měsíce mysleli, že milují cíl, zatímco ve skutečnosti milovali cestu.

Najednou není na co čekat. Není tu první zpráva, první schůzka ani první dotek. Není tu to nádherné napětí mezi dvěma lidmi, kteří o sobě ještě nevědí všechno. A člověk začne zoufale hledat nový vrchol, místo aby si uvědomil, že to nejcennější celou dobu nebylo nahoře.

Bylo pod jeho nohama.