taxi

sice to patri do povidek, ale slibil jsem, ze to dam i sem...interpunkci jsem neresil...sry

Oči...,ty její oči...! Marně se v nich snažím číst...Zrcadlí se v nich jen chtíč nebo něco víc? Přijíždí námi objednané taxi...Otevírám a přidržuji zadní dveře, aby mohla nastoupit. Příjemně se usmála: "Hmmmm, gentlemani ještě nevymřeli...!", čekám až se posadí a než stačím obejít auto, abych se taky uvelebil, je taxi i s ní v prdeli...

Sice se mi ta myšlenka hlavou mihla, přesto při "gentlemanském" obcházení auta do kroku nepřidávám, protože tenhle scénář ala' Frigo, bych nepřál snad ani největšímu nepříteli. Beze spěchu, pobaven předešlou myšlenkou usedám dozadu vedle Lin, přesně na místo, jež mi sama určila poklepáním dlaně na sedadlo. Pohledem kterému se nedá odolat, mi jasně dává najevo, že zasedací pořádek musí být a poslouchat se musí, že napovídání je zakázáno, a že je mou povinností se k ní bez odmlouvání přitisknout tak, aby mezi námi neproklouzl ani Mickey Mouse. V očekávání věcí příštích se tedy poslušně tisknu doufaje, že na úklid třídy a službu u tabule nedojde...

Po pár metrech jízdy si pokládá hlavu na mé rameno, nechává se vískat ve vlasech a tlakem svého těla na mé mi opět dokazuje, jak nádherná a pevná má prsa...(85 C, jak jsem se později při nákupu prádýlka dozvěděl...) Cítím, jak se jí zrychluje dech a i když mi něžně pokládá ruku na stehno, snažím se bejt nad věcí a hlavně dejchat pořád pravidelně... Přece když už gentleman, tak echtovní a ze starý školy, napadají mě věty: "Milostivá slečno, Vaše přání je předem splněno" nebo "Zavřete oči...odcházím..." Její tělo se mě dotýká se stále větší naléhavostí. Můj zrychlující se dech se snažím maskovat jeho občasným zadržením,ale ve chvíli, kdy si začínám připadat jak potapěč na holotropní seanci, opouštím bonton i Oldu Novejch a vzdávám i ten marný boj s tachykardií, kterou by mi záviděl i hroch finišující ve štafetě 4x400m přes překážky.

Pozvedne oči...(TY OČI...! TY JEJÍ OČI...!), s otázkou v nich se podívá do mých a oba okamžitě víme, že zažíváme to, co jsme oba až do dneška s ironickými poznámkami škatulkovali někam do červenejch knihoven a jinejch - "Jestli nezemřem, tak žijem dodnes..."

Sama mi nabízí ústa k prvnímu nesmělému polibku...Oba cítíme podivné chvění...Zpočátku to připisuju každé jaro se opakující, pro mě vždy nepochopitelně neúspěšné renovaci silnic a komunikací, ale při čekání na křižovatce oba zjišťujeme, že nejdražší silnice ve Stř. Evropě s tím nemají výjimečně nic společnýho... To naše dychtící těla dávají chvěním najevo těm posledním zbytkům našeho rozumu v nás, že další odpor a bránění se tomu, by byl jen bojem s větrnými mlýny. Naše nesmělé dotyky se stávají odvážnějšími, dech, tep, teplota, rosný bod i okluzní fronta se stupňují, oba se začínáme propadat do zvukového vakua a nerušeni okolím, auty ani řidičem se v úžasu poddáváme nečekaným proudům "chemie",feromonů, pocitů a vášně v rytmu staccata.

Jen někde jakoby v úplně jiné dimenzi občas probleskne: to není možný...to přece není možný...tohle nesmí dneškem skončit...!

Vtom nás ochromí a zpátky na zem sestřelí podrážděný mužský hlas: " My užé zděs!", tak tenhle basbaryton s volume doprava na max, zní opravdu přísně... "Job tvajů mať! My užé zděs! Tretij ráz!", původně jen lehký ruský přízvuk při našem nástupu do auta teď rychlostí blesku řidič zaměnil za hlasité klení v mateřštině. Přes stále ještě orosený a dá-li pánbů snad i neprůstřelný okno, rozdělující taxi na dvě půlky, nás probodává svýma malýma asijskýma očima dvouapůlmetrovej plešatej golem s nepříčetným výrazem ve tváři !

Jako u Texas Holdem nasazuju "poker face" a tiše říkám: "Samozřejmě vám vše i s odpovídající prémií rád zaplatím..." ,

...vidina vyššího rita našeho dobrosrdečnýho sibiřana zjevně trochu uchlácholila, a tak aby ledy roztály úplně, zkouším léčbu šokem:

"Mohl bych dvě otázky?" , skoro neznatelně pokynul hlavou na souhlas ...

"Bylo by možné si vás ještě pronajmout na delší noční romantickou projížďku...?"

Zalapal krátce po dechu a už už chtěl spustit zase bandurskou, ale loga dolarů (nebo to byly eura...?), které mu začaly blikat v očích jak forbesy ve Vegas, ho jako mávnutím kouzelného proutku přeměnily z cholerickýho seriovýho vraha jeptišek na milého filantropa s minimálně stříbrnou Jánského plaketou za x dobrovolných odběrů krve...

"A moje druhá otázka: ....Kde máš šém...?!"

Lin vyprskla smíchy a zároveň mi tiskne tak silně ruku, že cítím, jak se mi její dlouhé a pěstěné nehty zarývají do kůže...

On s výrazem sibiřskýho medvěda, který nepochopil perestrojku, si mě naposledy poměřil, pokrčil rameny a zase si pod vousy zamumlal něco o "jobu a mojí mať..." Chtěl jsem ho ještě trochu potrápit otázkou jak dlouho a jak důvěrně se s mou matkou znaj, protože je shodou okolností učitelkou ruštiny,ale pak jsem si to popichování rozmyslel, abych mu nemusel vysvětlovat, že po listopadu moja mať jako mnozí jiní taky převlíkla kabát a teď učí německy...

Nakonec jsem od toho upustil a začal v duchu přemítat o tom, co si o pokračování romantické noční projížďky myslí ta jediná na které mi záleží nejvíc...

Nelekne se...? Nepřehnal jsem to? Doufám, že jsem ji nevylekal...

Nahlas říkám: "Ale rozhodnutí o případném pokračování nechávám na slečně..." a potichu dodávám tak aby to slyšela jen ona: " Stejně už toho viděl tenhle roztomilej postsovět dost...Buď zase nespustí oči ze zpětnýho zrcátka, určitě doma v klidu si to ještě několikrát v duchu zopákne, historka o netradiční noční projížďce se už stejně bude u nich tradovat z pokolení na pokolení nebo ho přestaneme trápit a půjdem ke mně, ať se ti můžu pochlubit svou sbírkou paličkového vyšívání a krajek z moravy a slezska...?"