O nadržené princezně

O nadržené princezně

Za devatero horami a devatero………. Ale houbelec. To by nebylo tak reálné.

Žila, byla, v jednom městě princezna. Jmenovala se
Jozefínka. Dokud byla malá, bylo tatínkovo sluníčko a maminčina radost. Nezkažená světem a životem si hrávala v zámecké zahradě a užívala dětského života.

Přešlo několik let a z princezny se stala krásná žena,
teda alespoň si to o sobě myslela a všichni patolízalové okolo ji v tom utvrzovali. Rodiče pomalu stárnuli a začali Jozefínce hledat ženicha. Chtěli najít dobrého zetě a Jozefínce dobrého muže. Jenže Jozefínka byla jaksi rozmařilá. Tatínek byl velmi moudrý, nechtěl
Jozefínku do ničeho nutit a tak jí říkával, ať si vybere sama, že jí nebude bránit ani nějakého prince. To ovšem tatínek nevěděla, že Jozefínka dávno zkoušela slasti života, s chasníky u dvora. Se zahradníkem, kuchařem,
kotelníkem. Jozefínka byla velmi zvědavá a nenasytná. Jenže zatímco kuchař uměl dobře šukat, byl zase ženatý, a jak říkávala: nosil tu přiblblou čepici. Kotelník měl zas malé
péro a byl stále špinavý od přikládání do plynového kotle na jejich zámku. Se zahradníkem se dalo povídat, ale neměl moc chuti šukat a raděj se věnoval všem květinám na zámku, a že měl co dělat, aby zvládl ty dva květináče. A tak si Jozefínka pomáhala, jak se dalo. A že byla stále nenasytnější, často se bába kořenářka divila, co všechno chce vyléčit.

A tak si princezna usmyslila, že její vyvolený musí opravdu stát za to. Nechali vyhlásit po o okolních královstvích, že Jozefínka hledá kvalitního partnera na cestu životem. Potencionální uchazeči, mají poslat svoji fotku, fotku svého bimbáska a curiculum vitae. Přišlo nepřeberné množství odpovědí, princezna ani nevěděla, že tolik princů existuje.
A tak to celé přebrala. Chudomyslné a malé ptáky dala hned pryč. A pomalu si začala zvát ty, kteří se jí líbili a měli slušnou kládu. Její metoda byla jednoduchá, měla několik kroků:

V prvním kroku, si s princem si nejdřív trochu povídala. Ale protože princové nebyly úplní blbci, moc jich nevyřadila. V druhém kroku, chtěla vidět jejich péro. Ve třetím se rozhodla, jestli si s nima zašuká. Tady už
si hodně vybírala. Princ musel být urostlý, samá šlacha a sval. A aspoň trochu slušné péro. Bylo to zvláštní, princové byli krásní, i jejich kláda docela ušla,
ale šukat moc neuměli. Princezna jim pak vždycky říkala: „Hele to i náš kuchař
to umí líp“.

Prostě princezna nikdy nepochopila, že princové byli často dobrých mravů a neměli tolik příležitostí se učit. Když nakonec odjížděli s nepořízenou, dostali rozum a hledali ženu která nebude tak vybíravá.

Nu kolem a kolem, princezna si prostě nevybrala. Když už princ byl krásný,
neuměl šukat. Když uměl šukat, nebyl bohatý. Když už byl bohatý a uměl šukat,
tak neměl Ferrari. Princezna ztrácela naději, ale pak ji napadlo hledat mezi lidmi. Jenže po království se samozřejmě
rozkřiklo, že princezna je vybíravá a šuká pomalu s kdekým. Takže nakonec se přihlásili jen ubožáci, kteří si řekli: „Nu co zkusím štěstí“ A že jich nebylo málo. S těmi ale princezna rychle zametla.

Pak se, ale přihlásil Honza. Nebyl úplný krasavec, ale holky ve vsi říkávali,
že je sympaťák. Honza neměl školy, ale rozumu měl dost, koukal kolem sebe, učil se od starších, a protože ho naučili
číst a psát, tak se něco naučil i telky a rádia. Honza moc dobře věděl, o co se jedná. Přišel a předstoupil před princeznu. Princezna seděla načinčaná na vysokém trůnu. Honza se slušně uklonil a pozdravil: „Dobrý den princezno Jozefíno“ „A ty jsi kdo?“ ozvalo se z hůry. „Tož já su nějaký Honza“ „
A ty se chceš ucházet o moji ruku?“ „No ještě nevím.“ „Nevíš? A proč tu teda jsi?“
„Vím, proč tu su, ale nevím, jestli to bude stát za to, princezno.“ Princezna se zarazila. Chasník byl docela sympatický, ale nějak se jí nezamlouval a nevěděla proč. „O mě se, ale už
ucházeli i krásní a bohatí princové.“ „Jo, já vím“ „Tak mi ukaž péro!“ „Až mi ukážeš kundu princezno!“ „Cože? Proč bych to dělala???“ „Protože mě taky zajímá,
jakou kundu má můj protějšek“ Princezna byla uražená, ale zároveň zvědavá. „Ale Honzo, to se přece nesluší, aby princezna…..“ Honza jí chladně skočil do řeči: „A to se snad sluší, aby princezna vybírala podle bimbásků, nebo šukala s kdekým?“ „Já jsem ale princezna, já můžu všechno!“
Honza se jen škodolibě usmál a řekl: „To si jenom myslíte. Můžete to, co Vám ostatní dovolí. Bude to takhle. Hezky něco za něco. Nejdřív vy a pak já, ale pojďme do soukromí.

A tak se i stalo a vešli do princezniných komnat. Honza si suverénně
sednul a povídá: „Ok bude to takhle: Nejdřív uděláš a ukážeš, co chci já a pak si můžeš říct ty!“ Princezna byla tak překvapená, že souhlasila. „Ok takže se svlékni!“
Princezna pomalu odložila latexový obleček dominy a bičík. „Fajn a teď roztáhni nohy a ukaž kundu!“ Jozefína poslechla. „Hm znám i lepší“ Jozefína se vytočila:
„Cožéééé ????!!“ „Drž hubu děvko, teď máš poslouchat!“ Jozefína překvapeně
zklapla, jako malá holka. „Fajn teď mi ukaž trochu, jak si ji honíš a můžeš si
říct ty!“ Jozefína si začala trochu stydlivě honit. Začínala být nadržená. „A
teď se Honzo, svlékni ty!“ Honza to s ledovým klidem udělal. Jeho tělo bylo průměrné, ale jeho zahradní hadice nadprůměrná. „Hm, takovou nemá ani náš
zahradník“ pomyslila si princezna. „Honzo a teď pojď do mě. A pořádně.“ Honza byl muž činu a tohle v podstatě čekal. Takže na princeznu skočil a pořádně
si to užili.

Když bylo po všem, tak se oblékli a vrátili se do sálu. Princezna opět z patra promluvila: „Víš, Honzo, s tebou to nebylo špatné, ale seš chudej a vlastně nejseš ani takovej krasavec.“ Na tohle Honza celou dobu
čekal. „Víš, princezno, a ty jsi jen vybíravá děvka, co ji lezou všichni do zadku. Hledáš dokonalost, ale sama moc dokonalá nejseš. Já jsem syn arabského
šejka a jediný dědic. Jenom mě od mala sralo, jak si fotr plave v tý svý
ropě. A tak jsem se vydal do světa a začal žít tady na vesnici. Nikdy jsem nebyl rozmazlený, ani tolik vybíravý a umím máknout rukama. A šukání? Holky z vesnice třeba nejsou tak hezké jako ty, nebo tak zkušené, ale jsou nezkažené. Nezkažené
životem. Chápu, co máš za sebou, chápu proč jsi jaká jsi. Ale dokonalý princ neexistuje, to je jen v pohádkách.“ Princezna na Honzu koukala s otevřenou pusou a Honza na nic nečekal a začal odcházet. „A proč jsi teda vlastně přišel?“
volala na něj princezna. Honza s ledovým klidem odpověděl: „Protože princeznu jsem ještě nešukal“

Honza odešel a princezna, byla uražená a zůstala opět sama ve svém království.

A to je konec pohádky, a pokud tam žije, hledá princezna na amatérech dodnes.