Spolu...

Některé spolužáky, rozumějme spolužačky, jsem pohříchu nepotkal třicet let.

Alice Tulilová…
Tu jsem neviděl dokonce už od páté třídy. Některé rozchody a odchody rodičů
mohou poznamenat i úplně jiné vztahy. Kdysi drobná malá zrzečka, nomen omen. Tuli tuli.



Teprve jedna hodina po půlnoci, víceméně
předčasný konec školního srazu – navíc za plného střízliva: po třech skleničkách během celého večera.

Tullamore Dew, drsná země –
jemná whiskey, došla něco málo po osmé. Co taky chtít po největším provozovateli restauračních služeb ve městě. Došlí
spolužáci došli chvilku před půlnocí, zodpovědné, počestné spolužačky už kolem desáté.

Zůstává jen zdravé jádro,
ostatně jako vždy: ačkoliv i to se rok od roku povážlivě zmenšuje. Pomalý noční
tah městem, rychlá konzumace všeho, co nám ještě zbývá.



Drobná malá zrzečka, jediná ještě mířící mým směrem. V rozpuku nejhezčí na školním pozemku, po třiceti letech zralá, třeskutě krásná, na zápraží svých hotelových dveří. Pěkná, pěkná, pěkná…



- Tebe jsem neviděla třiatřicet let, co mi teď řekneš ty…?



Proč plýtvat schopnostmi jazyka pro pouhá slova.