Mé silné touhy

Je to s podivem.
Je zvláštní, jak lidská mysl dokáže přežít chvíle, které jí přinášejí smutek...
Jakoby přejde na jiný režim a snaží
se tyto rány vykrýt myšlenkami na něco jiného. Ne na někoho,
ale na NĚCO. Na věci, chvíle, které jí těší, přinášejí
pocit uvolnění a minuty, kdy nemusí myslet na nic. Vůbec na nic!

Myšlenky na zničení těla jakýmkoliv způsobem - na sport, na sedření se z kůže, na „prachsprostý“
sex (neplést s milováním a něžnostmi), na tvrdost a syrovost takového styku s někým, ke komu nemáme citovou vazbu. Ne, že by byl pro nás neznámý, ale víme, že je to kamarád na sex, na slova, na únik z reality. Té bolestné a plačtivé. A přesto nemůžeme cítit cizí dotyky. Jsme zamčení jen pro toho jednoho.

Z reality, v které nás tak ukrutně
bolí srdce...

Snášíme den za dnem a snažíme se nevidět ty hezké chvíle v nich. To, co by se nás uvnitř dotklo a uvolnilo to, co nás trápí...
Byla jsem dnes pozvaná na oslavu... Přiznám se. Nemám přátele. Nemám ráda to vědomí, že mě někdo zná tak, jako já sebe. Nechci to..

Mám jednu kamarádku, která je asi mě
nejblíž a i to je hodně. Ženám už z principu moc nevěřím...
Máme děti které se znají, my se známe, víme..
Přijela jsem se synem na oslavu. Bylo to příjemné, lidské, skoro rodinné – vzájemně se všichni známe snad sto let – a zábava plynula tak nějak přirozeně.
Ale v půlce se něco zlomilo.. snažila jsem se na to nemyslet, nepřipouštět si, nevidět a hlavně –
nezávidět. V dobrém, ale nezávidět.
Ale pak se to do mě dostalo. Vedralo se to do mě i přes můj vnitřní zákaz. Přes výhružky myšlenkám, duši, srdci..

Všichni byli rodina. Celá rodina.
Ona, on a děti. To jejich „zlato“, „miláčku“,
„muži“, ... všechno to bodalo, ubližovalo, a bolelo... Tak hrozně moc bolelo...

Tak strašně moc jim přeji, aby jim to vydrželo, aby to co je rozhodí ustáli, aby nikdy nepřipustili,
že by se to zvrtlo, aby byli pořád tak …. tak navzájem se vnitřně hladící...

Když jsem se na ně dívala, chtělo se mi brečet. Brečet štěstím, že jim to vyšlo a snad i vyjde.
Že oni spolu zůstanou...Mám je ráda.
Jsem doma a brečím... jen tak hladím prázdnou postel vedle sebe a cítím bezmoc. Pod mou rukou není ta tvář, ten úsměv který byl tak krásný, protože byl věnovaný
mě. Protože jsem tomu komusi za to stála, protože byl se mnou
šťastný, protože mu se mnou bylo dobře... tak jako mě s ním.



Teď vidím jedno – já přišla
„jen“ o muže, který mě nemiloval, který se držel o krok zpátky, ale on přišel o člověka, který ho měl rád tak, že by pro něj obětoval život... Je to jeho ztráta a třeba na to jednou přijde...

Je to přítel a já už nechci. Nechci už milovat, mít ráda, věřit a toužit. Znovu otevřený obzor se uzavřel a ve mně je už jen bolest.

Bolest z nevědomosti. Z toho, že nevím, co je vlastně v životě dobře. Být bojácná, být hodná... to mi nějak nevyšlo. Tak být za tu zlou? Za tu která
poroučí, nebo za tu, která prostě věci neřeší a jde si za tím co chce ona a dopad jejích přání jí nezajímá? To bohužel neumím a učit se to nehodlám..
Jak já si přála... vidět ten úsměv pořád, cítit to pohlazení, které provázelo naše rána, hladit jeho kůži, slyšet pod svou rukou jeho tvář...

Chci!

Bože můj, copak ty to nevidíš?! Jsem přece hodná, chci hladit, cítit jeho ruce na svých, milovat...
tak proč. Proč já? V čem je chyba.. Ve mě? V něm? V nás?
Špatná konstalace hvězd, špatné místo, doba, čas?
Kdo ví! Já ale ne.
Je touha a touha - záleží, které dáme přednost.

Už jen čekám na zajizvení rány. Na zacelení a na to ticho, které ve mně nastane.

Je to zvláštní, ale těším se... Děkuju Ti.

Vzdálená blízkost -
https://www.youtube.com/watch?v=2crlTQZbFwU