Play to kill

To by se mně stát nemohlo.

Kolikrát jsem si to jen říkal. Amatéři, virtuální svět, kde nic neberu vážně. Tady nehrozí žádné skutečné vztahy, žádný skutečný sex.

Takže když mi někdo napíše nebo odepíše na vzkaz, ze slušnosti odpovím, většinou se konverzace na chvíli rozproudí, aby po pár dnech, týdnech, měsících nakonec usnula.

Když mi napsala ONA, neměl jsem tedy vůbec zapnuté ochranné štíty. Běžná konverzace, navíc jsem zjistil, že je daleko předaleko, v cizí zemi a zadaná.

Co mne zaujalo, byly její galerie. Nad její krásou jsem doslova zůstal němý. Tak hezká holka a píše si s obyčejným popelářem? O důvod víc nebrat to psaní vážně.

Přesto příjemná konverzace pokračovala dále. Pověděli jsme si toho spoustu, o našem soukromí, o sexuálních libůstkách, o tom, co dělá ona i jak se valí popelnice.

A pak to přišlo.

Příští týden jedu do Čech, nepotkáme se v Praze?

Nemohl jsem odolat. Jednu kávu snad snesu. Tak jsme si domluvili tento týden schůzku, jen večerní posezení.

Dodnes nevím, jestli to nebyl jen sen.

Jenže to byla realita, setkání jako elektrický výboj. Od prvního okamžiku bylo naše okolí ionizováno. Jiskra za jiskrou, blesk za bleskem. Čas přestal existovat a zpátky do reality nás navrátil až číšník svým

Zavíráme!

Nešlo to jinak, šla se mnou spát ke mně na hotel. To, co se odehrálo tam, si představte každý podle svojí fantazie. Ale mějte ji, prosím, co nejvíce bohatou.

Nesnáším loučení. Chvíle, kdy se zavřou dveře pendolína a vlak se rozjede, ten tlak na srdci i v očích. Slzy. I chlap má slzy.

Ale mám vzpomínky a ty mi nikdo nevezme. Mám tvoje fotky, nejen ty z galerie.

Vím, jak mi opojně voníš, jak omamně mi chutnáš.

Vím, že jsi. A to je nejdůležitější.