Nákupní centrum Chodov

Stojím v lodžii devátého patra paneláku, tma pokryla město. Vlastně jen ho chtěla pokrýt, desítky a stovky světel pode mnou jí v tom brání. Přímo proti mě září velká modrá písmena. Něco mi našeptává … byla jsem tam? Nebo to bylo jinde? Připadá mi to tolik povědomé. Snad mi jen to jméno zapadlo do nějaké propasti paměti.

Stalo se to před rokem nebo před sto léty … časové vzdálenosti se stírají. Nesejde na tom. Šli jsme spolu pomalu dlouhou širokou chodbou, náhle zastavím a zavěsím se mu kolem krku. Drž mě, prosím, zašeptám. Nevěděl, co se děje, ale objal mě a přitiskl k sobě. Stáli jsme uprostřed chodby v těsném objetí, nehnutě, lidé chodili kolem, nikdo, ani on, nechápal proč. Motá se mi hlava, šeptla jsem vysvětlení. Pojď se posadit, řekl a chtěl mě odvést k lavičce. Ne, nemůžu se pohnout, spadla bych. Drž mě pevně, prosím. Cítila jsem, jak se mi motá hlava a slabost prochází celým tělem, cítila jsem zatmění v očích a těžkost v hlavě. Svět se točil a já se nemohla pohnout. Stáli jsem v tom objetí asi pět minut bez hnutí, než se motanice rozplynula. Otevřela jsem oči, vydechla, usmála se a řekla: Děkuji.

Dívám se druhý den ráno na nákupní centrum Chodov, modrá světla již nesvítí a vzpomínky se trhají jak mraky po dešti. Stalo se to před rokem nebo před sto lety? Vždyť na tom nezáleží. Bylo fajn, že mě tehdy nenechal upadnout. Ale dnešní den … už je jiný. Už nepůjdeme tím velkým nákupním centrem, už mě pevně neobejme … už ne. Nesejde na tom. Jen přítomnost je důležitá a dává životu smysl.