hloupé útěky

Někdy utíkám od lidí. Někdy i od těch, co mám ráda. S každým jsem vždycky stála při jeho boku. Ve všech bitvách. S ním a proti všem. Stínám hlavy saním, léčím jeho rány a nehledím na to, že za rohem staví šibenici. Jenže pak se stane, že v něčem selžu. Najednou vidím, že nejsem schopná udělat úplně vše. Stačí jen malé zrnko nedokonalosti spadlé na jednu misku a váhy se zběsile rozkymácí. A pak mám pocit, že by si zasloužil někoho lepšího. A chci utéct a hledat mu někoho jiného, lepšího než já. Vím, že nikdo není dokonalý a že neexistují jen ty dva protipóly, jenom sebe neumím vidět někde uprostřed. Knihy moudrých a znalých psychologů, co jsem kdysi četla, mi vše vysvělily, radily, ale nezměnily mě. Tak jen zoufale pozoruju záhon, na kterém raší kytky Pochybnosti, Nejistoty a Nedokonalosti, a nedaří se mi ty nejjemnější kořínky vytrhat, aby příště neměly šanci.

(3/13, Svatý Zikmunde, na toto své psaní jsem si "kvůli Tobě" vzpomněla. Občas se mi to vrací.)