Raději žádná přání

Říká se, že největší pohromou je, když se naše tajná přání splní. Šel jsem se dnes projít do lesa. Počasí na prosinec příjemně jarní, sluníčko pokukovalo a vítr jižní, trochu přiteplale mi lezl do nohavic a rukávů. Srnky se přede mnou naparovaly v polích u lesa a nad hlavou poletoval nějaký dravec. Asi chtěl myšku ulovit. Ideální čas na pročištění myšlenek a filosofování o životě. Božka na to potřebuje spáru na hajzlíku, mně stačí trocha čerstvého vzduchu. Jako závisláku na amatérech mi běžela všechna ta přání ostatních, co jsem si v poslední době tady přečetl. A já se marně snažil nějaké touhy najít v sobě.
Bylo by to krásné, kdybych se neprocházel sám, to přiznám. Jenže se obávám, že ženy - romantičky už nejsou. Dokonce ani tady na blozích, o amatérkách, co tu mají jen profil a rozkroky, ani nepíše. Pořád se nám holky snaží namluvit, že chlapi jsou primitivní prasáci. Ale jak ukazuje nedávný výzkum v knihovnách, poezii čtou víc muži, ženy raději literárně pornografickou šeď a její odstíny. Jestli se někdy poznám s romantickou ženou, doufám, že bude chtít, abych jí psal básně nejen na její holou kůži, abych jí ukázal Orion, který tak krásně teď svítí na zimní obloze, abych ji vzal na procházku a držel ji za ruce, abych jí mohl natrhat kytku i teď v zimně, třeba větvičku s plody dřínů. Ale to si nepřeji, dopadlo by to stejně blbě. Co se má stát, to se stane i bez lití olova a načumování pod led. A bez psaní zašukacích vzkazů. I když, zašukáme?