"Nic"

Kolik je nám určeno času ?

Hodiny, minuty, dny, měsíce,… to nikdo z nás neví. Asi je to tak dobře. Pro ty nevědoucí.
Ale co ti, kteří vědí. Kteří znají to číslo, datum, dobu. Jak jim je. Na co myslí. Není to z jejich strany dobrovolnost k odchodu. Prostě to přišlo.

Nejdříve tiše, plíživě, skoro neviditelně. Jako by to bylo průsvitné, nic nevážící, bez vůně. Představuji si to jako takovou Craspedacustu. Také je nejdřív jen malým sotva viditelným polypem, který v tomto stádiu dokáže přežívat i několik roků, ale při správných podmínkách pučí a navyšuje svůj počet. A žahá.

A toto „nic“ bez vůně a chuti začne obývat vnitřní prostor člověka. Nejdříve jen s drobnými náznaky, pak s příznaky u kterých ale lékař zavrtí hlavou a řekne jen „ Kdepak vážený/ná, člověk ve vaší formě? Toho jen tak nic nedostane. Z toho nic nebude. Vyležte se a uvidíte, že bude zase dobře.

Tak dobře tedy. Komu jinému ještě důvěřovat, než moudrým hlavám. A tak si to „nic“, hoví v těle člověka, množí se a živí se tím, co se namane. Tu kostmi, tu žaludkem, slezinou,… nic mu není svaté.

Ale jednou to „nic“ přežene! Je nenasytné jako Otesánek a hladově se zakousne do místa, kde sídlí láska. Do místa, přes které protéká ta životadárná tekutina. Okysličuje jí, čistí, dávkuje,…. Do místa, které tak strašně bolí pokud nám někdo ublíží, které je tak plné citu, ale i nenávisti pokud mu to dovolíme. Do místa, ve kterém máme schované všechny své blízké. Do SRDCE, bez kterého nelze žít.

A co teď . Co s tím. Nelze nic. Jen smířit se datem a hodinou a rozloučit se se světem. Ve chvílích nádechu se objímat se sluncem, pozorovat kolemjdoucí a přemýšlet nad tím, nač asi zrovna myslí. Co je trápí, těší. Jestli oni ví, že víme….

Ale my, co jsme uschování v tom okousaném, ale ještě tepajícím srdci víme, jaká bolest se za tím slunečním objetí skrývá. Vidíme to, co bychom nejraději změnili. Bolí nás to na stejném místě, ale naše hlava se, na rozdíl od té jeho/její nechce smířit. Nevěří, že právě tato osoba byla osudem předurčena k takovému zániku. Člověk s vysokými morálním zásadami, člověk obětavý, myslící hlavně na druhé, neubližující a spravedlivý.

Nabízí se otázka proč. To už ale dnes nikdo nedopátrá a i kdyby. Člověk kterého tolik milujeme, který nám tolik dal, je na kraji sil. Už chce jen objímat slunce, cítit vůní trávy, vidět své blízké a nemyslet na to co bylo. „Nic“ už převzalo vládu a on chce dožít v těle, které mu už vlastně ani tak nepatří. Je už jen hostem.

Je těžké s tím žít. Žít s tím tolik let. Pro obě strany. Bojovat. Pro daného člověka, i pro ty, kteří jsou srdci nejblíže. Ale já už vím, že ani dlouhá doba pro pochopení, nevede ke zmenšení zármutku. Šok přijde pro připravené, i pro ty kteří nevěděli. Ta bolest se do nás dere a drásá nás dnem i nocí. Bolest která je až fyzická a vychází ze srdce. Motá se nám hlava, vypadávají nám myšlenky, naše mysl mívá chvilky nevědění. Nelze se schovat. Nelze uniknout….. jsme v kulatém rohu. Máme strach.

Někdy bych vrátila čas, ale popravdě je jen málo věcí které bych chtěla změnit. A tak budu raději trávit čas s člověkem, jehož znám celý život a jehož srdce nesoucí stopy zákeřného „nic“, ještě pořád bije

Měsíce, dny hodiny, minuty.....

To je náš počátek času... https://youtu.be/Dspmds_7mlI