Ach, ty naše maminky - vyznání

Opět, jedny Vánoce za mnou, které se vryli, nejen do mé paměti, nýbrž i tělesné schránky v podobě několika kilogramů navíc. A přitom nejde o to, že bych je strávil někde v malebném exotickém prostředí, ať už sám nebo s přítelkyní, ale o to, že to sice bylo jen doma, avšak s osobou každému z nás jistě nejbližší, protože člověk který nám vdechne život, si pozornost za to na každý pád zaslouží. Nikdy se o nás nepřestane starat a i když je nám to někdy proti srsti, musíme uznat že takovou oddanost naší osobě, již málokdy poznáme. Myslím, že tohle se nedá dostatečně nikdy zpětně plně oplatit, protože nějakou chvíli trvá, než si to uvědomíme a mnohdy se stává, že je už pozdě.

A možná proto, se pak někteří z nás upínají k přítelkyním a manželkám s vizí toho, že nám alespoň částečně nahradí tenhle dosavadní mateřský servis. Jenže nesmíme zapomenout, že i ony mají nebo měli své rodiče a tak to s tou naší chlapskou dětinskostí nesmíme přehánět a v rámci koloběhu života, jsme postupně nuceni transformovat to něco i do potomků. Ale dost mých vážných úvah, příště si dáme, zas nějaký ten humor, slibuju…