Rok poté

V pátek je to přesně na den rok od vyhlášení prvního nouzového stavu „na pár týdnů.“ Nechci se zamýšlet nad tím, že když půlka republiky šila roušky a druhá půlka je od té první dostala, se roušky prostě zrušily. Ani nad tím, že se v minulých týdnech pravidelně střídáme jak v počtu mrtvých, tak v počtu úmrtí s rozvojovými zeměmi a pravidelně vyhráváme. Ani nad tím, že i to hlášení v autobuse se změnilo. Z „dočasné opatření“ na „z důvodu bezpečnosti nás všech.“ Nad stovkami mrtvých, s kterými je možné se v lepším případě rozloučit přes sklo. A uspořádat smuteční rozloučení maximálně v 10 lidech. Uvažuji nad těmi stovkami zrušených akcích, nad festivaly, které se neuskutečnily, nad divadelními představeními, nad kterými se nezvedla opona. Nad herci, kterým když mají štěstí a nedochází jim peníze, dramaticky jim chybí diváci, potlesk, propojení s druhou stranou. Nad těmi kteří nemůžou vykonávat práci, která je živí a kterou mají rádi, ať už jde o kuchaře, kadeřnice, průvodce po hradech nebo třeba kosmetičky. Uvažuji o tom, kam se to řítíme takovou rychlostí, že by Sedmimílové boty zaplakaly závistí jak poslední člověk na Zemi. Jak dlouho se z tohohle bude celý svět vzpamatovávat? Kolik restauraci a jiných soukromých zařízení už nikdy neotevře? Kolik lidí si sáhne na život, protože se ten jejich ocitl v troskách? A přesto jsem vděčná za jednu věc. Že tahle „blbá“ doba přišla teď. Když už internet je téměř samozřejmostí a neomezené volání má „téměř“ každý. Internet umožňuje našim dětem alespoň částečnou možnost vzdělání. I když o její kvalitě si nedělám valné iluze. A neomezené volání umožňuje mé dceři denně být v kontaktu se spolužáky. Kdyby tahle doba přišla před 15 lety, pravděpodobně by její dopad byl ještě daleko horší a ničivější, než je teď. A kromě nemocnic, které se „jen tak“ staví a zase bourají, by se museli přistavovat v Bohnicích další pavilony, až by nezbyl ani metr té krásné zahrady. Naděje, kterou jsem cítila v zimě ve vzduchu, se někam vytratila. A na její místo nastoupila tmavá mlha, ve které není vidět na víc než na krok před sebe.

Nelíbí se mi to. A nemůžu s tím nic dělat. Jen čekat, co bude dál. A to se mi líbí ještě míň.