Když slova mají barvu . . .

Existuje „nemoc“ která se jmenuje synestézie. Znamená to, že člověk trpící syneztézií slova slyší a navíc vnímá je dalším smyslem. Buď mají barvu, nebo vůni, nebo k nim třeba patří geometrický obrazec. Spojení se nemění, tak, jak slova vnímají poprvé, tak je vnímají navždy. Ryba je prostě modrá. Zmrzlina voní po heřmánku. A léto má tvar koule. Nemění se, pokud tato schopnost v rámci puberty nezmizí. Je to dědičné, tedy v některých případech. A „trpí“ tím většinou ženy, tedy pokud si to muži nenechávají pro sebe. V podstatě se o této „nemoci“ mnoho neví, přestože jí popsal Darwinův příbuzný už začátkem 18. století. Už tehdy jí říkal „zvláštní umění duše“. Přišlo by mi velmi zajímavé, umět tuhle „nemoc“ rozšířit stejně jako tu, co na nás poslední 2 roky zírá z jakéhokoliv dostupného média a ideálně ji ještě povýšit o pár levelů výš. Jaké by to asi bylo, potkat se s osobou, kterou nemáme rádi a vidět, jak nás její barevná slova obklopují. Jaké by to asi bylo, potkat se s někým, koho máme rádi a vidět, že jeho svět je černobílý? Jaké by to asi bylo, vidět, jak se slova dotýkají duše v barvách duhy?

Tentokrát na závěr žádné moudro nebude.

Je to jen zamyšlení nad „kdyby“ v pošmourném dni, kdy mi chybí barvy.