Z deníku hříšníka

Konečně to zase stálo pěkně za hovno, tak jsem se vydal k chrámu spasení, abych se kál ze svých hříchů a načerpal trochu pokory.

Uvnitř seděla dívka. bez mobilu v ruce, ale s kancionálem. Měla zahalené vlasy a hleděla směrem do lavice jakoby se modlila. Zahleděl jsem se na vitrážové okno s výjevem posledního soudu a napadlo mě, že jsem se též málem dočkal. Vydal jsem se do první lavice, abych na ní nezíral zezadu a mohl se soustředit na svou zpověď.

"Bože, proč se musím každé hezké ženě dívat na kozy a zadek? Proč mě tak strašně přitahuje její nevinnost tak zkaženým chtíčem? Proč mám touhu s děvou boží se nechat pohltit pekelnými plameny smilstva?".

V kostele probíhala zkouška varhanů, to všemu dodalo ještě větší atmosféru a o to víc jsem se cítil jako nenapravitelný hříšník. Jako kajícný zvrhlík jsem tam seděl a napadaly mě myšlenky jako, jestli ten kostel nevyhoří, když tam sedím a jestli má ta děva boží podprsenku? Nemohl jsem to vydržet a sebral se, že půjdu pryč. Bylo to poprvé v životě, co jsem v kostele nemohl vydržet a cíti tam svojí přítomnost jako nepatřičnou. Postavil jsem se a šel pomalu pryč. V tom se na mě podívala ta děva. Kdybych něco měl v ruce, tak mi to vypadlo. Byla tak nádherná jako Panna Marie. Vyzařovala ní z taková čistota. Pohled jejích očí byl jako pohled do brány od nebe.

Nemohl jsem odejít, byl jsem jako bych byl paralyzován božím bleskem. Popravdě jsem ani nechtěl jít pryč, chtěl jsem tam jenom tak stát a dívat se na ní. Můžu na nevěstu boží vůbec mluvit? Nevěděl jsem, ale musel jsem to udělat. Sednu si před ní, abych nevypadal, že jí chci obtěžovat. Přišel jsem blíže a zeptal se jí, jestli by jí nevadilo, kdybych si sedl do lavice před ní, abych se mohl kochat tím vitrážovým oknem a nepřerušil ji modlitby. Stydlivě přikývla hlavou, tak jsem se tam posadil. Sednul jsem si tak, abych viděl koutkem oka na ní a i to okno, co mě v tu chvíli vůbec nezajímalo. Ona si dál četla, tvář měla zahalenou přesto jsem si všiml, že má lehce nazrzlé dlouhé vlasy a krásně kropenatou tvář. Chtěl jsem na ní promluvit, ale nemůžu přeci na takovou ženu spustit jako na nějakou couru. Rukou jsem se držel lavice a trochu jsem s ní klepal, ona si toho všimla a podívala se na mě a zlehka se usmála. Málem jsem se skácel jak ten metrovej javor, co jsem řezal. Zavřel jsem oči a soustředil se na zvuk Stilky, když beru ten javor na plno pod úhlem a snažil jsem se soustředit na ten řez a zvuk při 10 tisících otáček. Bylo to hovno platné, strom i pila rychle zmizela a já ji viděl jak mi leží v náručí a já ji hladím po těch jejích krásných vlasech a líbám na čele.

Až mi z té představy koutkem ukápla slza.

Pověděl jsem jí něco o té vitráži, ona se usmála a poděkovala mi za zajímavou informaci. Já ji znovu pohleděl do těch andělských očí a vstal, že odejdu. Řekla mi, že nemusím kvůli ní chodit.

"Já vím, ale bude lepší pro Vaše dobro, když nebudete v mojí přítomnosti".

Při pohledu do jejích andělských očí, jsem se skoro styděl jaký jsem prase nadržený. Usmál jsem se a odešel.

"Bože, co jsem komu udělal? Za co mě trestáš?". Proč se musím každé hezké ženě dívat na kozy a zadek? Proč mě tak strašně přitahuje tak zkaženým chtíčem její nevinnost? Proč jsi mi přivedl do cesty toto nádherné stvoření, aby si mě mohl týrat snad?"

Věděl jsem, že ženu jako je ona nemůžu nikdy mít. Její nezkaženost mi tolik imponovala, že bych do toho kostela chodil jen kvůli tomu, abych mohl být na věky v její přítomnosti.

Vylezl jsem do uličky, sklopil hlavu ve jménu otce i ducha svatého Ámen a odcházel pryč. Srdce mi bušilo jako před smrtí. Se zatnutou pusou a funící jsem šel ke dveřím. Andělé mi hráli do cesty. Z venku svítilo dovnitř slunce. Naposledy jsem se zastavil a ohlédl za tou dívkou. Ve chvíli, když už jsem skoro odešel pryč, ona se ohlédla za mnou a usmála se na mě. Byl to pro mě nejtěžší ochod, co bych si jen dokázal domyslet. nebylo jako někoho opouštět, ale jako opustit vlastní duši.

Naše oči se střetly a věděl jsem, že to je takový ten pocit jako, když se s někým loučíte a už víte, že ho nikdy neuvidíte.

A pak, že to nestojí pořádně za hovno. Cestou jsem si sedl v parku a jen blbě zíral na strom. Smradi po mně něco házeli a bylo mi to jedno. Nakonec jsem vytáhl Tokareva a rozprchli se jak holubi.

Tak takhle vypadá trest za hříchy a smilsto. Bůh mi dal zase tvrdou lekci. Ukázal mi něco, po čem bych horoucně toužil, ale nesáhl si na to.

Nevím jak to popsat, ale v její přítomnosti jsem cítil jako bych byl lepším člověkem.

Veverko přenádherná, tak snad v příštím životě.