Upíři a trosky

Nedávno jsem potkala sousedku a ona si začala stěžovat, jak je ten její "Pepa" divnej. Že už ho nákupy s ní nebaví... Že už ani to prádlo, co jí dává, nestojí za nic a i ty parfémy si musí vybírat sama. Popravdě, snažím se dle vzhledu nesoudit, ale po důkladnějším pohledu na sousedku jsem se divila, že to tak někdy Pepa měl.

A vlastně po tom celém vyprávění jsem si uvědomila, jak je vyrovnaná vzájemná energie vzácná. A když se to nevychytá, tak najednou z toho všeho vypadnou jen upíři a trosky.

Jdeme do vztahu s tím, že tak nějak očekáváme, že budeme milováni zato, jaký jsme. A ono to tak většinou je. Láska je slepá. Takže toho druhého si vážíme se vším všudy a chyby většinou nevnímáme.
Když v tom se objeví první kompromis.
Sice se mi nechce, ale udělám to...
Sice se mi to nelíbí, ale budu to respektovat...
A to je vlastně první varování, kdy jde člověk sám proti sobě.

Nemyslím si, že je dobrý to hned vzdávat, protože tak, jak dokážeme shovívavost dát, tak bychom jí měli dostávat. Nejsme stroje na bezmeznou lásku a určitě se za ten život ocitneme v různých situacích i náladách, kdy právě tahle odpuštění mají svůj důvod a formují nás jako člověka.

Ale co když v tom žádání si, nebo dávání, pokračujeme příliš dlouho?

Stane se z nás zničený Pepa, nebo otrávená Anča.
Příliš dlouho jsme chodili pro vodu...
Nebo příliš dlouho jsme na sobě nechali dříví štípat...
Je to plíživé a nenápadné. Ale hlavně... To považujeme stále za nějaký projev lásky.
Který buď chceme, nebo obětujeme.
A s každým krokem tomu druhému vstříc, nebo vyžadováním pozornosti, ztrácíme ty svoje křehký já.

Myslím si, že mnoho párů, které mají problémy, nakonec dojedou na tenhle nespravedlivý přenos energie. A přitom je to tak jednoduchý a zároveň tak strašně těžký, po celou dobu si hlídat, abych byl skutečně sám sebou. Nestal se něčím otrokem a nebo velitelem...

Jasně, přinese to rozčilování na obou stranách, ale odměnou jsou nám dva rovnocenní partneři, kteří si vždycky budou vážit jeden druhého.

A povím vám, že někdy bouchnout do stolu, nebo ubrat, se fakt vyplatí!

A i když to nejde hned a trvá to roky, tak malá naděje na závěr...

Mně se strašně dobře žije s teorií, že náhody neexistují a potkáváme přesně takové lidi, kteří jsou dokonalí pro náš přirozený růst osobnosti, ať se nám to líbí, nebo ne.

Takže až tomu Pepovi dojde trpělivost a pošle Anču do háje, tak to bude přesně to, čím si měli oba projít, aby v tom dalším vztahu byli přesně tím, kým jsou...