Učím se s tím žít.

Každý chlap je vizitkou své ženy. Zformovala jsem svého muže do podoby jakou má. Snažím se o nadhled. Občas mi to však nejde. V mládí jsme si vysnili náš svět. Slíbili si lásku i věrnost. Mám ráda začátky, ty dechberoucí chvíle plné očekávání.

Zpětně však, jak rekapituluji mi dochází, že je to v podstatě všechno má vina. Měla jsem tomu přikládat větší důraz, ale člověk z lásky nad ledasčím mávne rukou, a vystaví tomu omluvenku. Je to má vina.

Nechala jsem to zajít daleko, a z toho všeho se stal zvyk a naivní přání, ono mu to dojde, anebo to ho přejde, a zas bude líp. Jenže ono líp nikdy nebylo. Jen jsem si to nalhávala, ale pořád je to ve mně. Zachránit naše manželství.

Je však na hovno, když se o to snaží pouze jedna strana. Na lásku přece musí být dva. Přemýšlím v kontextu i toho, co se odehrálo, a tou pomyslnou větou, vždyť já to myslím dobře. Všichni to kurva myslí dobře, ale nežijí v tom. Každý má tisíce moudrých rad, a sám žije v manželství na píču. Ne však všichni.

Přála bych si mít manuál na hezký vztah. Vážně mě dojímá dvojice, kterým to funguje. Nám však na oko taky. Jen nás ti lidé nesmí znát osobně. Ti z nejbližšího okolí vědí své a zažili píčuse v pravé kráse.

Jak s ním můžeš být. Obdivuji...

Vyslechla jsem si ledacos, a v mé hlavě to začalo šrotovat. Takové to, co je normální a co už ne. S léty jsem pochopila, že to je prostý píčus a člověka skutečně nepředěláš k obrazu svému.

Mrzí to. A uvědomuji si svou chybu, i to, že jsem to nechala zajít za hranu lidské důstojnosti. Často se sama sebe ptám, kam až zajdeš? Kdy už tomu dáš tečku, ale on ten závěr tu není, stále není. Není to konec.

Přes všechno to zlé, je tu stále cit, který nevyhasl. Nenávidím ho, ale svým způsobem miluji. Je to můj manžel. Vždycky, když mám tendence ho litovat a dávat si vše za vinu. Opakuji si, vzpomeň si, na první ránu. Na to jak mě třískal, ale opilý nebyl. Vždycky jsem si říkala, kéžby aspoň byl. Taková útěcha by to byla, má omluvenka. Ale on toto vše dokázal za střízliva.

Po letech ho to přešlo, v něčem měla máma pravdu.

A já mohla při té první facce, která byla jak dělo jít, ale neodešla jsem. Snažila jsem se ho chápat. Vždycky, když něco hodně podělal. Uvědomoval si to. A snažil se zachránit, co se dá.

Víš, že tě miluji. Jen tebe.

A já blbka mu to vždycky sežrala. V životě posral, co mohl. Jsem hloupá, důvěřivá a blbá. Nevážím si života, ani sebe.

Kurvilo se to, zatímco já doma čekala. Z okna mu mávala, vařila, pekla. Vše, pro jeho krásné oči, které byly tak lstivé a zákeřné.

V každém manželství je něco, nebuď blbá, však ho to čuráka přejde, říkala mi maminka. Která se jen snažila o to, abych zůstala po jeho boku, i za cenu vlastního štěstí.

U nás se vztahy berou jen skrz kalkulačku. Vyčuranost co nezná mezí, ani hranic. Ale sto litrů ta píča nevydělává!

Taky jsem za ty roky pochopila, že jeden druhého potřebujeme. Já abych žila, a on aby přežil. Kdybychom šli od sebe, žilo by se nám o dost hůř. Potřebujeme jeden druhého z vlastní vymrdanosti. Je to hnusný. Já vím.

Ale jsou tu děti, a jak říká má maminka, mysli kurva na ně, a ne na sebe!

Tak jo, mami. Já to s tou píčou ještě nějaký ten rok vydržím.

Je to těžký, je to smutný, ale život není o tom, jak si ho vysníš. Realita tě srazí na zem.

Asi mě nikdy nemiloval.

Ale byl zdrojem mé inspirace, samotný život s píčusem mě inspiruje a já ťukám. A vytvářím si další omluvenky. Je z něj člověk, kterého jsem zformovala. Zná ho amatérský svět, i lidé z okolí. Jednou bych mu chtěla dát knížku na stůl a říct mu, jsi slavnej píčo!

Věřím, že by mi za to poděkoval a znova mi zopakoval, jak mě miluje. Vždycky chtěl být slavný. Jenže takovou píču angažovat nikde nemůžeš, jen do té psané formy.

Vážně bych chtěla naše manželství zachránit. Dostat ji na jinou kolej, ale jeví se to jako nemožné. Napříč tomu, když to tu kolikrát vidím. Dává mi to pohled, že můj píčus je sice píčus, ale jeví se jako lepší varianta než nějaký amatér.

Asi si začínám vážit toho, co mám doma a učím se s tím žít.