Mezi pravdou a stylizací

“Jak moc je ze mě v těch slovech pravdy?”

Občas si říkám, proč to vlastně pořád dělám. Proč pořád sedím u klávesnice, do půl těla, s cigárem v puse a sklenkou whiskey na stole, a proč ze sebe tahám ty slova, co někdy bolí víc než kocovina.

Ale pak přijde komentář.
Ne ten klasickej, ale takovej, co se ti zaboří pod kůži a chvíli tam zůstane.
Jeden z nich mě donutil se zamyslet.
Člověk, co ho napsal, to vystihl líp, než bych to dokázal sám.

Napsal něco ve stylu, že by moje blogy nebral úplně doslovně. Že v nich je podle něho, umělecká sebestylizace. Že píšu dobře, ale ne nutně na sto procent pravdivě, jak by si to někdo naivně představoval.

A on měl pravdu.
Sakra že jo.

Blogy, co tady házím ven, jsou z velký části moje vnitřnosti.
Je to všechno, co si myslím, co žiju, co cítím. Je to realita.
Ale nikdy to není úplná syrová kopie skutečnosti.

Vždycky tam musím dát něco navíc.
Kus poetiky, kus zoufalství, kus přehnaný drsnosti, kus sarkasmu, co v reálným životě možná nevyzní tak silně.
Musím tu pravdu trochu obarvit.
Musím jí dát rytmus.
Musím z ní udělat příběh, kterej má spád, náladu a šmrnc.

Protože skutečný život?
Ten je někdy sakra nudnej.
A tohle není deník. Tohle je vyprávění. Stylizace. Ale pořád stylizace vycházející z pravdy.

Když píšu blog, základní myšlenka je vždycky přesná.
To, co cítím, co si myslím, je opravdový.
Není to hra.
Je to jen… převedení syrového prožitku do něčeho, co lidi budou schopní číst a v čem třeba najdou i kus sebe.

Ale kdybych ty věci popsal úplně přesně, jak jsou? Bez metafor, bez dramatu, bez kapky stylizace? Byla by to nudná, smutná, suchá fakta, co nikoho nedoženou k tomu, aby na chvíli přestali scroolovat a fakt něco cítili.

Povídky jsou jiná liga.
Tam je to jiný.
Povídky jsou pořad ze mě, ale tam už si dávám větší volnost.
Mají vždycky základ v realitě. V nějakým zážitku, člověku, noci, kocovině, rozbitým polibku někde na záchodě v pajzlu. Ale nikdy to není doslovný přepis.
Musím s tím pracovat. Musím něco přidat. Někde ubrat. Vykuchat nudný místa, přibarvit scény, zostřit emoce.
Protože realita je často plná pauz, trapného ticha a hloupých vět.
Ale při psaní musí všechno klapat. Musí to mít tempo. Musí to bolet na správných místech a hřát tam, kde ještě zbyl kousek naděje.

Taky to není o tom, že bych lhal.
Nebo že bych si něco vymýšlel.
Je to jako když chlastáš.
Taky nepiješ čistý líh. Mícháš to.
Trochu whiskey, trochu coly, trochu ledu.
Všechno je tam pravda, ale má to jinou chuť.

Tak píšu i já.

Takže, když v blogu napíšu, že jsem šukal servírku, a pak jí ukradl poslední cigaretu, abych měl co kouřit po cestě domů.
Mohlo se to fakt stát.
Ale klidně to taky mohly být dva večery, tři různý holky a moje vlastní paměť, co to všechno smíchala dohromady.

V pointě je pravda.
V detailech trochu magie.

Pamatuju si, jak jsem kdysi zkoušel napsat pár věcí úplně syrově.
Bez stylizace, bez pokusu o literární formu.
A víš co?
Byla to nuda.
Bylo to jako číst fakturu za elektřinu.

To co chci předat, není suchá informace. Chci předat pocit. Chci, aby ti při čtení něco škubalo v hrudi. Aby ses zasmál hořkým smíchem, aby ses vrátil k nějaký svojí vzpomínce, aby ses na chvíli zastavil a řekl si “sakra, tohle znám”.
To je pro mě důležitější než absolutní přesnost faktů.

A když už jsme u těch komentářů.
Vždycky si vážím těch lidí, co se nad tím zamyslí. Co cejtí, že každej text je jako tetování na duši.
Pravdivej, ale stylizovanej, krvavej, ale vykreslenej tak, aby to něco znamenalo.

Ne každý to chápe.
A to je v pořádku.

Někteří lidi potřebujou věřit, že všechno je černobílý.
Že všechno, co napíšu, se stalo přesně tak, jak to popisuju.
A že každej pohled, každej dialog, každej orgasmus, každej panák whiskey, každej rozchod a každý “miluji tě”, je zaznamenaný bez jediný kapky představivosti.

Ale svět tak nefunguje.
A psaní už vůbec ne.

Na konci dne je to vždycky to samý.
Snažím se být co nejupřímnější, ale zároveň si dávám právo být “umělec”. Dávám si právo přibarvovat svět tak, aby víc bolel nebo víc hřál.
Protože realita je někdy moc fádní a jindy až moc drsná na to, aby se dala snést bez zapíjení.

Takže jo.
Ten komentář měl pravdu.
Když budeš číst moje blogy, vnímej to.
Neber mě úplně doslovně.
Ale nikdy mi neupírej to, co je v těch textech schovaný nejhlouběji.

Že moje myšlenka je vždycky pravdivá.
Že pocit je skutečný.
A že každej výkřik tady mezi řádky má svoje vlastní tělo, krev a duši.

Moji duši.

A to by mělo stačit.