Sex jako vnitřní alchymie

Sex není jen akt těla – je to alchymický proces, ve kterém se může dotknout energie energie, duše duše. Náš přístup nemusí být ani chladně fyzický, ani odpojeně duchovní. Může být úplný. Může být celistvý. Můžeme přijmout touhu i ticho, tělesnost i posvátno. A skrze ně vstoupit hlouběji do sebe. Neučili nás to. Nevíme, jak se v těle otevírá duše. Na školách se sexualita probírá jen jako fyziologie. Ale my víme, že jen o těle to není. Cítíme, že něco víc v nás touží být uviděno, slyšeno, milováno. Za touhou těla je touha po spojení. Nejen s druhým člověkem, ale i s tím, co jsme v sobě potlačily. V každé z nás žije vnitřní žena – jemná, divoká, smyslná, tvořivá, intuitivní – i vnitřní muž – ten, který drží rámec, chrání, vstupuje, pojmenovává.(Tento vnitřní pár není o pohlaví. Není to transsexualita, ani změna identity. Mám na mysli Jungův archetypální obraz: Anima a Animus. Dvě síly v každém z nás.) A když se tyto principy potkají, nastane tiché vnitřní splynutí. Ne tělesné – energetické. Duševní. Posvátné. Je to vnitřní svatba. A když v nás splyne ženská přijímající hloubka s mužskou silou přítomnosti, začneme milovat jinak. Ne skrze nedostatek, ale skrze naplnění. Sex pak není něco, co „máme“. Je to stav bytí. Tanec dvou energií. Rytmus dechu, který se stává mantrou. Nemusíme sex potlačovat. Nemusíme se ho vzdávat. Můžeme ho poznat jinak – vědomě, s otevřenýma očima a srdcem. Můžeme mu dovolit, aby nás učil, vedl, zjemňoval. A pak ho klidně nechat odejít. Ne proto, že bychom se ho bály – ale protože už dál netlačíme. Většina lidí zná sex jako napětí a uvolnění. Ale orgasmus není jen výboj. Orgasmus, v jeho pravé podobě, je rozpouštění hranic. Je to okamžik, kdy necítíme tělo jako pevný tvar, ale jako vlnu – pulsující, tekoucí, rozšířenou do celého prostoru. To, co často považujeme za orgasmus, je mnohdy jen ejakulace, krátká úleva. Ale skutečný orgasmus je vlna, která se přežene celým vnitřním prostorem. Genitálie jsou jen bránou. Ale orgasmus se děje v dlaních, v srdci, v páteři, v očích… všude. A pak – nejsme už jen ženy. Jsme vědomím, které se rozpíná. Tělo vibruje. Ztrácíme směr. Nevíme, kde končíme my a kde začíná druhý. Tančíme jako světlo. Na chvíli neexistuje čas. Ani jména. Jen spojení. Jemné, tiché, hluboké. A v tu chvíli – není třeba nic chtít. Nemusíme se snažit o orgasmus. Nemusíme si ho zasloužit. Když se dvě těla, dva dechy, dva vnitřní světy otevřou do pravdy a zranitelnosti, orgasmus přijde sám. Jako milost. Jako dech universa, který nás na chvíli vtáhne zpět domů.