Touha

Kráčím parkem. Na nohou vysoké podpatky, každý krok zní jako tichá pozvánka. Jemný vítr si pohrává s rudými šaty, rozparek se otevírá skoro neslušně a pod látkou vím přesně, co nosím.  černé krajkové prádlo, vybrané jen pro něj. Představa, jak se mu podlamují nedočkavostí kolena, když ho uvidí, mě žene dál. Hru jsem už dávno začala, teď jen čekám, kdy se chytí.

Slyším za sebou jeho jedinečný hlas. Volá mě. Nepodívám se, nezastavuju. Jen se usměju pro sebe a pokračuju k té zapadlé hospodě v postranní uličce. Mám klíč. Mám plán....

…Dveře zavrzají, jak je tiše odemykám. Klíč se v zámku otočí hladce, jako by čekal jen na mě. Místnost uvnitř páchne starým dřevem a vínem, ale v tomhle tichu to voní jako příslib. Zavřu za sebou a nechám tmu, aby mě na chvíli schovala.

Podpatky utichnou na koberci, moje silueta se mihne ve zrcadle. Vím, že přijde. Vím, že mě nenechá jít daleko. Odsunu židli. Sednu si. Nohy přes sebe, šaty lehce sklouznou, odhalí přesně tolik, kolik chci.

Na stole už ho čeká sklenka – jeho oblíbená. Můj dotek ještě zanechal teplo na skle. Za oknem vítr nese šepot – jako by celý svět věděl, co se chystá. Ale tady, mezi stíny a tichem, jsme jen my dva.

A pak… Kroky. Jedny. Znalé. Zastaví se za dveřmi.

Nepotřebuju se otočit, abych věděla, že tam je.

Zhluboka se nadechnu. Hra pokračuje.