Profesionální žena

Měla jsem, nebo možná ještě mám, nevím teď přesně, takový epistolární román, romanci s ručeným omezeným, vzkazníkový románek, nebo možná román jak od Tolstého, nevím, jak tomu vlastně říkat. Chtělo by se říkat, že o nic nejde, že to jsou jenom písmenka a představy, není to život. No jo, to se řekne. Jenže co když ta písmenka a ty emoce, které to přináší, mají stejnou příchuť, jako to, co už jsem poznala? Co když to chutná jako láska? Aha? Tady končí legrace. Všichni víme, jak nás dokáže nakopnout pocit, že nás má někdo rád, jak dobře se nám ráno vstává z postele, když máme důvod. Život se najednou staví úplně jinak, když máme pocit, že je pro koho. S nakrmenou duší ten život totiž chutná úplně jinak.

Pár let se potýkám s nedostatkem energie a chuti na cokoliv, žiju v absolutní letargii, přestože bych právě teď asi nejvíc v životě potřebovala zvednout zadek a fungovat na maximum, co se do mě vejde. Jenže do mě nic nevchází, žádná inspirace, chuť ani síla, maximálně do mě občas vjede vztek, ale na téhle vlně se toho moc vybudovat nedá. A do toho vstoupil on. Porozhlédnul se po mojí duši a to vám byl tanec. Harlekýnka na steroidech. Splynutí duší, souznění, probdělé noci. Tohle už jsem jednou zažila, ten opojný pocit, že mě ten druhý zná a vnímá jako celého člověka, se vším mým trápením, nevyrovnaností, komplexy. Jo, tohle všechno mám. Ne, nepodléhám tomu, pracuju na sobě, sochám svou psychiku k tomu, abych byla schopná sama se sebou vydržet. Dokázala bych na tom zaměstnat pár lidí, ale pořád to dře, dělat všechno z povinnosti, za to, že si odškrtnu úkol, bez sladké odměny v podobě těch správných hormonů v hlavě, to prostě není ono. Tak se často vezu na vlně levného dopaminu ze sociálních sítí, seriálu a podcastů. Ale teď přátelé, poslední dva týdny, to byla jízda. Zase jsem byla po letech nádherná, žádoucí, okouzlující, vtipná. Důležitá a nenahraditelná. Má duše byla nakrmena.

Jenže to bych nebyla já, aby mě v hlavě nepopíchnul ten můj sebeironický hlásek. Ten hlásek, který mi připomněl román Profesionální žena, který jsem kdysi četla, dokonce několikrát. Příběh spočívá v tom, že hlavní hrdinka Sonička je sirotek, dívka zneužívaná svými pěstouny, bez vzdělání, přitažlivá, ale úplně blbá. A tahle Sonička naváže dopisovou známost (taky už cítíte tu ironii, že ano?) a na základě pokynů a vedení svého dopisového milence si doplní vzdělání, získá práci, vybuduje kariéru. Myslíte, že nakonec voda steče shora dolů a Kuba dostane Stázinu za ženu? Přečtěte si to a nechte se překvapit, protože tenhle román za přečtení stojí.

A já jsem teď na chvilku taky taková Sonička. Svezla jsem se na vlně svého vlastního epistolárního románu a sama jsem zírala, co všechno zvládnu, když mám energii a sílu. Co všechno dokážu s myšlenkami na cizího chlapa. Ano, hladina ironie stále stoupá. A tak si říkám, jak najít ten lifehack, díky kterému si všechnu tuhle energii a chuť budovat svůj život budu moci ponechat už napořád, čerpat ji ze sebe a ne z písmenek, která pro mě upředl někdo neznámý na druhé straně monitoru. Vnímám ten plamínek, jiskřičku, která mě nechává vnímat svět ostře se všemi jeho barvami, chutí i lákadly a chci si ten plamínek schovat pro sebe, aby mě ten plamínek v životě poháněl bez ohledu na to, jestli ho bude někdo zvenčí rozfoukávat nebo ne. A právě proto je pro mě vnitřní síla alfou a omegou života, nemůžu navždy spoléhat na externí zdroje, na dýchací přístroj, který mě tím životem prodýchá za mě. Nejsem profesionální žena, jsem Wabi.