Život na splátky

V „Bez cukru, ale na doraz“ jsem si vyskládal, jak jedu na kofeinu, jídle a věčném „teď je jen náročný období“. Od té doby se toho upřímně moc nezměnilo. Úkol se přelije v další úkol, schůzka v další schůzku, den v další den. Mozek jede v jednoduchém režimu: dodělej – odevzdej – navážeme. Jakmile se blížím k limitu, neřekne „dost“, jen přidá: vydrž, ještě tohle, pak si odpočineš. Ten „pak“ se ale pořád posouvá dál a dál.

Někde uvnitř běží tichý motor: dokázat něco, co nikdo jiný nedá. Ne být nenahraditelný, to je iluze. Spíš mít aspoň jednu věc v životě, o které se dá říct: tohle zvládl konkrétně tenhle člověk. Něco, co není jen další řádek v reportu. Jenže čím víc se snažím o „výjimečno“, tím víc se můj den podobá výrobnímu režimu: přijmout, zpracovat, předat, zopakovat. Pás běží, jen produkty se mění.

Tělo je v tomhle nastavení něco jako vedlejší efekt. Posílám do něj nic moc jídlo, naprosto nahodile a v divném množství. Co je po ruce, to jde dovnitř – hlavně rychle. Jeden den sotva něco, druhý den nájezd na lednici jako poslední záchrana. Tohle už není hlad. To je pokus uklidnit systém, který jede na doraz.

Mozek dopuju cukrem. Kafe, sladké pití, něco malého „do ruky“. Ne abych si pochutnal, ale abych na chvíli otupil únavu. Cukr jako rychlá náplast: za patnáct minut budeš zase fungovat, neboj. Fungovat ano, žít už méně. Každý „tohle si zasloužím po takovým dni“ přispěl svojí troškou.

Mezi tím vším se někde ztrácí muž. Ne ten, co doručuje výsledky – ten jede. Ale ten, co má být přítomný jako partner, jako někdo, kdo je víc než chodící řešení problémů. Intimita se smrskla na praktická gesta a rychlé doteky mezi dveřmi. Jsem blízko jako člověk, co něco zařídí, ale daleko jako muž, o kterého se dá opřít i jinak než přes kalendář sdílených povinností.

Je v tom zvláštní frustrace: přes den výkon jak z výroby, večer pocit, že jsem jen kus technologie v lidské podobě. Tělo se mi mění před očima, hlava si bere cukr jako palivo, ale skutečný odpočinek nikde. Místo zpomalení přidám další úkol, další odpověď, další „ještě tohle“.

A někde v tomhle tempu se potichu objeví téma, které jinak člověk raději odsouvá: smrt.

Život a smrt k sobě patří, to se dobře vyjímá v citátu na sociálních sítích. V praxi to většinou znamená hlavně to, že na tu druhou polovinu nechceme myslet. Jedeme, jako bychom měli nekonečný počet iterací. Jenže tahle hra nekonečná není. A čím víc si to člověk uvědomuje, tím zvláštnější je sledovat, kolik energie cpe do věcí, které jednou zmizí jedním vymazáním v cizím počítači.

Když jedeš dlouho v režimu „na doraz“, objeví se někdy nebezpečně svůdná myšlenka: že smrt by možná byla vítaná jako záchrana. Konečně vypnout. Nemuset nic vysvětlovat, nic stíhat, nic dokazovat. Žádný mail, žádný telefon, žádné „ještě tohle“. Jen ticho. Prázdno. Klid.

Tahle představa není romantická, je spíš děsivě logická: když si nedám pauzu já, jednou ji prostě udělá tělo. Jen to už nebude pauza, ale konec. A někdy si ten mozek, zvyklý počítat úkoly a výsledky, řekne: možná by to vlastně nebylo nejhorší. Tenhle typ myšlenek je nebezpečný právě v tom, jak „rozumně“ umí znít, když jedeš roky vyčerpaný.

Do toho je tu pořád ta touha něco dokázat. Jako by se dalo přehlušit vnitřní prázdno tím, že zvládnu nemožné. Vytáhnu projekt z průšvihu, uřídím chaos, odtáhnu zodpovědnost, kterou by jiný nedal. Jenže i kdyby se to stalo, stejně to skončí jedním řádkem v něčím CVčku nebo firemní kronice. A realita doma? Muž, který se večer sesune na gauč a je rád, že dýchá.

Smrt patří k životu. Není to výjimka, ale součást balíčku. Já jen někdy žiju tak, jako by život byl nekonečný test výkonu a smrt „milostivá závora“, která jednou konečně zvedne ruce a řekne: tak stačilo. Čím víc se takhle dívám na svoje dny, tím víc to celé připomíná splátkový kalendář: po kouskách odevzdávám tělo, čas, vztahy, výměnou za pocit, že jsem něco zvládl.

Otázka je, co vlastně.