Těcka

Tohle je navždy poslední díl.

Žádné pokračování, žádný další blog, žádná „ještě jedna myšlenka“. Všechno, co jsem potřeboval říct, už tady někde mezi řádky je, i když to možná není krásné, uhlazené ani hotové.

Jsem rád, že jsem to napsal. Že jsem to ze sebe dostal ven, i když jen do textu na obrazovce. Bylo v tom kus pravdy, kus bolesti a možná i kousek odvahy si to přiznat. Tyhle věty za mě poskládaly to, co jsem dlouho neuměl říct nahlas ani lidem, kteří jsou mi nejblíž. Aspoň na chvíli to přestalo tlačit jen uvnitř hlavy a dostalo to tvar, který se dá přečíst.

Děkuji všem za otevřenou i osobní podporu. Všech 7 blogů bylo napsáno najednou. Netušil jsem jak moc mě někteří lidé donutí přemýšlet a moc jsem za to vděčný.

Ale dál už nic nechci.

Nechci nic vysvětlovat, nic dopisovat, nic uzavírat, hledat pointy ani dělat ze sebe hrdinu příběhu. Jsem zklamaný sám sebou víc, než umím popsat slovy – a na další slova už prostě nemám sílu. Někde se ta energie prostě zlomila a místo další kapitoly zůstalo jen ticho a pár nedopsaných vět v hlavě.

Tady to pro mě končí. To, co bude dál, už nechci vysvětlovat všem.