Jsem vztahovej?

Před nedávnem se mě v baru na takové „vesnické dežotéce“ v Praze jedna známá zeptala, jestli jsem vztahovej, nebo šukač, lízač či honič. Vlastně ani nevím, jak to myslela, ale když to vezmu doslovně, jsem tak nějak od všeho něco.

Při mojí odpovědi, kdy jsem řekl něco ve smyslu, že od té doby, co jsem „sám“, se mám líp než kdy dřív, zacpávala pro jistotu svému příteli uši (už spolu nejsou, ale nemůžu za to).

Paradox je, že od té doby jsem ve vztahu — a ještě šťastnější.
Vztah by měl být, alespoň dle mého skromného názoru, o vzájemném obohacování, ne o dušení (tedy možná občas při sexu proč ne, ale asi víte, jak to myslím).

A ne, není to s tou známou, ale s její kamarádkou. Ta známá (teď už vlastně kámoška) zafungovala trochu jako dohazovačka.

Respektive jen trochu — seznámili jsme se sice přes ni už o čtrnáct dní dřív, ale dál už to bylo na nás. Nějakou dobu jsme si spolu psali a ani se nepohoršila nad tím, že jí píšu z nudapláže, což bylo velké plus.

Zašli jsme na první koncert, o kterém bych ani nevěděl, že bude, kdyby mi o něm neřekla, a na té diskotéce už pak prostě stačilo si s ní zatančit, políbit ji a říct si:
„Ty debile, vždyť je úplně dokonalá. Jdi do ní!“

Tak jsem na chvíli hodil stranou svou „vyhýbavou poruchu osobnosti“ a odjížděl od ní další den kolem poledne s tím, že večer může přijet pro změnu ke mně. A přijela. Prostě jsme si užili super víkend — a ten víkend trvá už pár měsíců.

Za tu dobu jsme stihli spoustu koncertů, filmů, šuk hodin, dovolenou u moře a věřím, že to nejlepší nás teprve čeká. Dokonce mi koupila k sobě domů pár bas piva a na tu nudapláž za mnou v létě přišla. Tomu se říká láska.

Já jen, kdyby někoho zajímalo, proč tu na to nemám moc času a nálady. :))