Táhněte do háje

Pamatujete, jak jsem měla takový to seberozvojový období, kdy jsem chtěla mít emoce, zlepšit si vztahy, být vnímavější a tak celkově se stát lepším člověkem? Řekla bych, že spíš ne, protože koho by zajímaly duševní pochody cizí nevyrovnaný holky, že jo? Osobně musím za sebe říct, že kolikrát už jsem nebyla na svoje vnitřní duševní pochody ani já. Tak úmorný to bylo, prohrabávat se tunama emocí, často dost negativních a hodně neodbytnejch. Měsíce paralýzy, kdy jsem necítila vůbec nic, jen neschopnosti čelit životu. Dostávala jsem po cestě spoustu dobrých rad. Třeba něco jako vykašli se na to a žij. Soustřeď se na něco jinýho. Věnuj se práci. Pravidelný pohyb je na psychiku nejlepší. Tak jo. Spousta věcí je dobrejch. Zkusíte to. Ale ve výsledku vlastně zjistíte, že se jenom tlačíte do něčeho, co vám jde proti srsti. Trek, kterej milujete, místa, na který se chodíte léčit celej život, jsou zastřený mlhou šedýho zákalu deprese. Voda pod pádlem je těžká a tvrdá jako beton. Něco si impulzivně koupíte, ale pak vás jenom štve, že jste zbytečně vyhodili peníze za krám, který nepotřebujete. Na kole se jenom kurevsky potíte a sedlo tlačí tak, že byste nejradši celý kolo hodili do pangejtu a jeli domů taxíkem. Sex. No to je kapitola sama pro sebe, když se bráníte každému doteku. Svléknout se a zkusit si někoho pustit na kůži je zážitek srovnatelný s bungee jumpingem. Ne, nechce se vám, cítíte se jako největší sračka na světě, žaludek máte v krku a z prožitého adrenalinu je vám blbě tejden. A když to vstřebáte, přijde strach z odmítnutí, protože to stejně kiksne, jako tolikrát. A taky jo. No má cenu tý hlavě vysvětlovat, že to tentokrát bude jiný, když se vám v životě ty příběhy opakují stejně, jako chodí panáčci na orloji taky pořád dokola?

No a tak se v tom motáte jako klacek pod jezem, vidíte, jak vám života a nejlepší roky proklouzávaj pod rukama a nejste schopni se z toho zabaláku vyhrabat a pořádně se s hluboka nadechnout. Vždycky jenom při každém zlomku sekundy vynoření jenom lapnete po vzduchu nasyceném aerosolem a jedete na výpary. A pak to jednou přijde. Koneckonců některý vztahy jsou hodně blbej jez. Třeba jako Radošov. Na pohled hladká plavba, takže si z těch cedulí s lebkama se zkříženými hnáty děláte srandu a minete všechny varovné signály, o kterých zpětně nechápete, proč jste nim nevěnovali větší pozornost. Blbě si to spočítáte a při jednom z ponorů vás proud vody jebne dnem do hlavy tak, že máte pocit, že už je to fakt konečná, že další vynoření už nebude, už nemáte sílu bojovat s živlem, už je jenom tma a sevřený krk. Přestanete válčit, svět se bez vás obejde. Když se na takovém jezu cvaknete a fakt dostanete tím dnem do hlavy, je úplně jedno, jak moc bojujete o přežití, nakonec přijde moment, kdy se s tím dnem smíříte, přijmete ho. Serete na světlo a necháte se tou vodou obejmout, i když kyslík dochází.

Jestli nevíte, o čem píšu, patříte k té šťastné většině, které se tyhle životní příběhy vyhýbaj. Buďte za to rádi. Mám pestrý život, ale občas jsem ráda, že jsem to přežila. Je to takový ten pocit, jako když napíšu na web s poezií báseň o tom, že láska je hrozná svině a nějaký pán mi pod to napíše, že tak to není, protože on je 35 let šťastně ženatý. Oh boy, good for you, old lad, přeju Ti, že nemáš ani šajn, o čem píšu. Taky bych tohle kolo radši vynechala, ale co už. Schytala jsem to rovnou na komoru.

Tam někde u toho dna, se stal ten malej zázrak. Odhodila jsem celý ten boj a cítila ten tichý jemný proud, který mě něžně chytil kolem kotníků a pomalu a ohleduplně mě táhnul kolem kobyly vyzděné z kamenných kvádrů a celou odřenou a dobitou mě vyplivnul na naplavené oblázky. Všechny kosti a svaly bolavý, samá modřina a do odřený kůže voda pálí jako čert. K tomu rozsekaná loď a ztracený pádlo. Nic moc součet. Ale jsem tu. Do světa se pomalu vrací barvy a zvuky. Občas cítím i svoje tělo a pomalu začínám přemýšlet nad tím, jak se asi cítí lidi okolo mě, což bylo v poslední době hodně mimo mou rozlišovací schopnost. Teď musím vylézt na břeh a dát dohromady trosky té lodi, které říkám život. Jezům se budu chvíli vyhýbat, než se zase otrkám a jako správnej pirát se budu lebkám jenom smát, protože piráti přece jinak, než pod vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty neplují.

Líbí se mi rady všech těch lidí, co mi říkají, že kdo nehraje, nevyhraje, a že svět není pro sraby. Věřte mi, fakt nejsem srab. Jen potřebuju trochu pauzu. Pauzu po pauze, protože jsem měla pauzu tři roky? Nepleťme si pojmy s dojmy. Hibernace není pauza, hibernace je kocovina po opici, rekonvalescence po operaci. Když jste na JIPce, taky naběháte po pokoji a neděláte dřepy a kliky, abyste neztratili kondici a svalovou hmotu, protože nějaké BMI a tělesný věk vám může leda tak políbit šos.

Takže sečtu škody a ztráty, mrknu, co z toho půjde spravit, a kde budu začínat od nuly. Ale cítím tu volnost na hrudi, kde mi praskla neviditelná obruč. Můžu dýchat, slyším ptáky, cítím vůni vody a barvy zase mají tu správnou sytost. Potřebovala jsem znovu zkalibrovat čidla a seštelovat řídící jednotky. A s nějakejma emocema táhněte do háje. Chtít zažít pořádnej nášup, vykoupat se v citu a lepší shořet, než vyhasnout, byl totiž v součtu pěkně debilní nápad. Je dobrý najít co milujete, ale je pěkně na houby nechat se tím zabít.

Moji milí, žijte, vnímejte, milujte se a množte se, hřejte, ale nepalte. Zařte a lákejte. A vy, kteří zrovna nesvítíte, tak prostě chvilku počkejte, ono to přijde, i když to teď nevypadá. Na každou svini se totiž vaří voda a až uplyne to správné množství vody ve Vltavě, bude to s námi zase jízda.