Alice

Venku se pomalu šeřilo. Pokoj, ve kterém seděla, byl zařízený skromně a útulně. Na psacím stole z masivního dřeva, nebylo nic víc, než útlý notebook s neutrálně šedým kovovým tělem. V knihovně po její pravé ruce, trpělivě vyčkávali úhledně seřazené svazky. Pozornému oku, nemohl uniknout abecední pořádek jednotlivých děl.
Otočné křeslo, jemně povrzávalo když se zaklonila víc dozadu. Hlavu pohodlně usazenou na měkké opěrce. Za velkým oknem, ze kterého měla krásný výhled, se nebe postupně zabarvovalo od růžové až po tmavě rudou. Poslední zbytek dne, mizel za obzorem, a krajina s ostře se rýsujícím horizontem kopců, se nořila do tmy.
Vysoko nad tepajícím městem, jehož zář jemně osvětlovala hřbety knih, vzorně ustlanou postel a odrážela se v očích, které toužily po něčem víc, než mohly nyní spatřit.
Alice se jemně kousla do rtu. Pevněji sevřela kůži opěradel svého křesla. Nechala se hýčkat tichem a vůní svého domova ale v srdci jí tepal život, který nedokázala uchopit.
Jak dlouho již necítila dotyk rukou na své kůži. Jak dlouho nevdechovala vůni vznášející se jen pár centimetrů nad hebkostí jejího těla. Zavřela oči.
Tenkrát to byla jen náhoda. Krátký okamžik, nic neznamenající, který se již nebude nikdy opakovat. Nehty zaryla hlouběji do hladkého čalounění, když jí tělem projel mrazivý záchvěv vzpomínky. Zhluboka dýchala, měla pocit jako by se vzduch pokoje naplnil odezvou parfému, který té noci ulpěl na jejím svetru. Ještě dlouho poté jej opatrovala, bála se ho prát, aby vzpomínky nezmizely. Další hluboký nádech, vůně byla pryč.
Za zavřenými víčky se mihotaly jiskřivé krystaly bělostného sněhu. Přes noc napadl nový a nyní brzy ráno, byl ještě zářivý, bez poskvrny. Spolu s dalšími dvěma přáteli stoupali pomalu do prudkého svahu od chaty k nejbližšímu vleku. Prošlapávala cestu v hlubokém prašanu, do ramene ji tlačila ostrá hrana lyží. Za jejími zády těžce oddychoval Tomas, a jako poslední ve skupince lehce našlapovala Beata. Ti dva tvořili pár, ne však dlouho, takže se kolem nich ještě stále vznášela aura zamilovanosti a naivity.
Otevřela oči. Místo bělostného sněhu, se přední rozprostřelo světélkující město. Ten den bylo slunečno. Sezona sotva začala, takže na sjezdovce bylo celkem prázdno. V duchu si znova procházela každý detail toho dne. Okolnosti dokonale sehrály svou roli tak, že když už byla venku tma, zůstala v horské chatě jen ona sama a Beata. Když se pohodlně usadili u krbu se sklenkou červeného vína. Jejich těla byla vláčná únavou, provoněná sněhem a horkou sprchou. Vlasy měly obě ještě vlhké, ozářené ohněm z praskajících borových polen.
Znali se jen krátce, díky společným známým. Přesto od počátku měla pocit, jako by si byly blízké mnoho let.
Znovu zavřela oči, aby více prožila tu chvíli, kdy si k ní Beata přisedla blíž, tak že se pramínek vlhkých vlasů dotkl její kůže. Měla na sobě dlouhou noční košili s ramínky bez rukávů. Zachvěla se stejně jako tenkrát. Nikdy necítila touhu po ženách. Vždy chodila jen s muži. Ale tenkrát v té chvíli jako by se jí život obrátil naruby. Tělem jí projel záchvěv, jehož následná vlna, zaplavila klín horkou slastí. Cítila, že se zaplavuje vlhkostí. Chata byla prázdná, a mělo to tak zůstat až do rána, nevzala si spodní prádlo. Nikdy si jej nebrala pod noční košili. Bála se, aby Beata, nepoznala její náhlé vzrušení. Bylo jí hloupě. Odtáhla se trochu, pramínek jejích vlhkých vlasů přitom pomalu sjížděl po holé kůži. Vyvolával v ní opravdové utrpení. Něco takového s žádným mužem nezažila. Polilo ji horko.
Beata zasněně pozorovala plamínky skotačící v krbu. Alice si oddechla, určitě si ničeho nevšimla. Sledovala ji, jak s elegancí přiložila skleničku ke rtům a jemně, sotva znatelně se napila vína. Její profil byl jemný, měla světlou kůži posetou drobnými pihami ve tváři. Stejně jako Alice měla na sobě jen Noční košili ale s rukávy. Odhadovala, že na rozdíl od ní samotné má přinejmenším kalhotky. Drobné prsy se jí jemně rýsovaly pod látkou, ale v tom světle nebylo patrné, jestli jsou sevřené v podprsence. Pokud ano, je to jen lehká, tenká, možná krajková.
Křeslo neznatelně zavrzalo, což ji vrátilo zpět do tichého pokoje. Oči nechala zavřené. Nechtělo se jí opouštět ten okamžik. Jen ruka, která předtím pevně svírala opěradlo, se přesunula na vnitřní stranu stehen a lehce přejížděla podél švu na džínsech.
Beata se otočila a jejich pohledy se střetly. Rychle uhnula očima k praskajícím polenům. Ona neřekla nic. Jen se dívala. Jako by věděla, že ji celou dobu pozoruje. Jako by uhodla její myšlenky, možná to byla vůně vzrušení, která naplnila prostor, a jako silné afrodiziakum umocněné vínem, zastřelo realitu. Od té chvíle jako by se celý svět zmenšil do jediného bodu. Všechno kolem se ponořilo do mlžného oparu. Odvrátila pohled od ohně, Beatiny oči ji stále sledovaly, odrážela se v nich záře ohně. Byla tak blízko! Jejich rty se setkali! Nevzpomíná si, že by udělala nějaký pohyb. V mysli zůstala jen chvíle vroucího polibku.
Tma! A pak chvíle, kdy seděli naproti sobě a nevěřícně pozorovali jedna druhou. Nepadlo jediné slovo. Ticho naplňovalo celý prostor, jen praskání dřeva, nic víc. Vítr venku za okny, který jako by se bál narušit tuhle chvíli, jen lehce ševelil.
Znovu byla tma, která když se rozplynula, odhalila bělostná ramena Beaty. Vlhké rty propletené v nekončícím polibku. Ruce obou žen hledající spodní lem nočních košil aby mohly ty přebytečné šaty jedna z druhé strhat. Aby žhnoucí uhlíky borového dřeva mohly ozářit bělostnou nahotu těl. Sotva se Beatina ruka dotkla vlhkého klínu Alice, projel jí tělem záchvěv, při kterém hlasitě vykřikla v dlouhém vyvrcholení. Když ji pak Beata, navedla ruku ke své horké lasturce, nebyla již schopná vnímat reálný svět. Nikdy nic takového nedělala, ale jako by najednou věděla, jako by se jí v mysli otevřela tajemná komnata. Lehce povalila Beatu na záda a líbala její jemnou kůži od krku, přes tmavé hroty bradavek, až k drobnému chmýří na jinak oholeném klíně. Dýchala její vůni, vůni venušina pohorku a sála její vláhu.
Pokojem kam ruch města nedoléhal, se ozývalo jen těžké oddechování. Kožené křeslo rytmicky povrzávalo, když Alice s kalhotami u kolenou, zapřená do podlahy, zády zabořenými hluboko v křesle, masírovala svou mušličku. Oči stále zavřené, hlasitě vykřikla, prohnula se dozadu, ruka, která stále svírala opěradlo, sevřela jej silněji a pak povolila. Zpocené tělo se svezlo hlouběji. Pokojem se znovu rozhostilo posvátné ticho …