Řecké dobrodružství

Po 3 letech konečně... Sedím ve voze, který mě odveze na letiště a konečně ven, pryč, moře, teplo, slano, spáleno, balení byl mazec, protože víceméně do poslední chvíle v práci.
Vozidlo nás vyložilo na letišti terminál 2, on se celou dobu usmívá, gentlemansky mi bere kufr, když vidí, že ho mám dvakrát tak velký než on... No což... Jsem ženská. Nekomentuje, stará se a tato role mu přísluší.
Nabízí, zda chci kufr zabalit službou, okamžitě souhlasím, protože to řidič zvládl rychleji, tak máme dostatek času... Vyšlo to akorát, po zabalení je otevřená přepážka na odbavení. Přicházíme do fronty, která se táhne jako had, ale poměrně rychle postupuje kupředu, takže každou chvílí se posouváme. Zhruba v půlce se to zasekne, zablokovali přepážky dvě rodiny s dětmi, a mě to nutí se podívat po celé té frontě a tak trochu zjistit kdo letí a zda mám opravdu tak velký kufr nebo ne a už nějakou dobu vnímám, že mě někdo skenuje pohledem, ale vždy tu myšlenku zahluším, protože prostě v takové frontě je to normálka a nebo třeba někoho zaujaly mé sladce růžové s bílými kvítky bavlněné šatičky, končící kousek pod zadečkem doplněné o černé legíny. Koukám doprava směrem k přepážkám, klasika lidi a kufry, koukám doleva a směrem ke vstupu do letištní haly a sakra.
Cooo?
To je nesmysl. Šálí mě zrak, přece jen jsem poslední dny moc nespala a nestíhala. Mžourám očima tím směrem už po několikáté a protože stále neopadá ten jeho úsměv vydávající mým směrem tak jsem si jistá, že koukám na Božského, několik řad ode mne na stejném letu.
Na můj výraz jeho směrem, který je něco jako " co to má jako znamenat a co tady sakra děláš? Mi odpovídá opět dalším úsměvem a vzdušným polibkem…

Ten se kterým stojím ve frontě si všímá mého vyděšeného výrazu, ptá se, zda jsem v pořádku, odpovídám ano, i když si tou odpovědí nejsem vůbec jistá a rozhodně se tak necítím.
Nechápu, kde se tady bere, zda jen doprovází, ale dle věcí, vypadá, že taky letí, odhaduji, že ta starší žena s ním je jeho matka.
Proč mi, jako nic neřekl? A kam přesně letí na tom ostrově, a a a a.... Jen spousty otázek bez odpovědí. Beru telefon do ruky a posílám zprávu „Co tu děláš? Vždyť jsi říkal, že jedeš až za čtrnáct dní.“
Vzápětí mi přijde odpověď "Překvapení, o ten tvůj udivený výraz jsem nemohl přijít.“
“Uvidíme se potom.”

Já ho roztrhnu, jako hada, až se mi dostane do rukou. Ještě mi včera při naší schůzce přál krásnou dovolenou.
S jedním ve frontě, na druhého koukám..
Haló, ještě je tady někdo známý?

Trochu zoufale se začínám nad těmi všemi myšlenkami smát. Odbavení, kufr do váhy, ufff. Žádám zdali bych nemohla mít místo u exitu. Slečna na mě koukne, jasně není problém mi odpovídá, předává letenky.
Při další frontě u celní kontroly mě to neustále nutí ho hledat v davu. Snažím se v jeho výrazu něco vyčíst. Nic. Prostě jen úsměv.

Sedám si na volnou židli a uvažuji zda si objednat kávu nebo ne, vidím ho kousek ode mne, jak usazuje matku, něco jí říká a míří si to mým směrem, chytne mě pevně za ruku a než se zmohu na jakýkoliv odpor, jen trochu nesrozumitelne řeknu Co? Kam? Tak už vlaji za ním někam směrem k wc. Po zabouchnutí dveří, se nadechuji k nějakým slovům, ale okamžitě se přitiskne na mé rty a propadáme vášnivému polibku. Jeho ruka vystřeluje pod mé kalhotky, jakoby nemaje žádné překážky a prsty si jemně pohrává s hráškem a noří do té mokrosti mezi mými stehny. Já si rukou hraji s jeho mužstvím přes kraťasy, stoupá vzrušení mezi námi a v tom se ozve bouchání na dveře. On trochu rozmrzele odpovídá "moment" a bohužel je to jasný signál k rychlé úpravě oblečení a otevíráme dveře a vycházíme ven.
“Pardon, vypadla mi peněženka, tak jsem pro jistotu blokoval dveře, aby nedošlo k úrazu.” vysvětluje dámě, co se na nás mračí.
Já se potutelně usmívám.
Doprovází mě jakoby k místu, kde jsem seděla a řešila své dilema ohledně kávy a pokračuje dál ke své matce.
Koukám na jeho záda, usmívám se, protože vidím jak jeho matka na něj rozhazuje rukami a odhaduji co mu říká.
Letadlo má zpoždění 1,5h jednak pozdní přílet do Prahy, jednak bouře a čekáme na letové okno. Jeho přítomnost, i když stále bez vysvětlení, mne už nechává klidnou a jsem vlastně ráda, že tu je.

Hledám své místo v 17 řadě u exitu, mám místo do uličky, vedle mladého páru, přes uličku si sedá můj šéf, který mi slíbil dovolenou u moře dík jednomu skvěle vydařenému projektu. Sice zapomněl zmínit, že pojedeme spolu, ale co, moře je moře a mě je jedno, kdo mi dělá společnost. Nebo téměř jedno. Potřebuji odpočinek a vypnutý pracovní telefon, takhle vím, že šéf nebude prudit.

Po vytažení sluchátek, ukládám kabelku nad hlavu do boxu a pohledem zjišťuji, že Božského vidím dvě řady za mnou, na protější straně, posílám mu vzdušný polibek na který odpovídá mrknutí. Po vzletu letadla, které se snaží velmi rychle dostat nad bouřku, takže výjimečně docela prudké stoupání se v myšlenkách vracím co jsem zapomněla, co mi neřekl, co nás vlastně čeká a pouštím si hudbu...

Chvilku si zdřímnu, probouzím se těsně před přistáním v Kerkyře hlavní město ostrova Korfu.
Popojet pár metrů po ranveji autobusem, kufry jsou po chvíli na páse, stojím na nejvzdálenějším rohu od vstupu a nejblíže k východu z letiště. Vidím ho, jak stojí přes celý pás ode mne, navazuje oční kontakt, tak moc intenzivní, že mamka do něj šťouchá, že nehlídá kufry co projíždí kolem něj. Je to úsměvné. Naše kufry přijíždí, můj doprovod mi ho bere a jsem šťastná za to, že jsem ho měla ve fólii, protože je vidět, jak jich je většina mokrá z deště v Praze. Hned u východu stojí zástupce cestovní kanceláře a posílá nás zase do fronty abychom obdrželi potřebné informace. Jde to poměrně rychle, obdržíme obálku, já se konečně dozvídám do jakého hotelu míříme a jsme nasměrování na stanoviště autobusu A. Odevzdáváme řidiči kufry, koukám, že zatím na náš hotel jsme jediný, ostatní jsou v jiných hotelích po cestě. S díky odmítám jít do autobusu, když vidím kolik ještě lidí je ve frontě a velmi ráda si zapálím a začnu si vzpomínat na rok 2016, kdy jsem zde na ostrově byla poprvé s kamarádkou a poznávám třeba menší pergolu, kde jsme čekali než nás odbaví a jsem zvědavá jaká ještě místa po cestě poznám.

Napadá mě otázka, kde vlastně máme umístěný hotel. Vytahuji telefon, hledám hotel Silver Beach, oblast Roda. Musím se smát, protože o středisko vedle Acharavi jsme byli tenkrát my. Prostě ten sever ostrova s výhledem na Albánii je kouzelný.

Najednou mi dochází, že nevím kde je Božský, že tedy nejspíše jedou někam jinam a je mi to trochu líto.
Najednou mne překvapí, jak vystoupí ze zadního rohu autobusu a říká- dobrý den, neměla byste slečno po ruce zapalovač?
Jo, fórky, na to ho užije.
Podávám mu ho a jsem překvapená, že tentokrát mě nikam netáhne a já bych přitom tak moc chtěla okusit jeho rty na svých.

Říkám mu, co tady děláš?
Však jsem psal, že jsem si nechtěl nechat ujít, tvůj výraz překvapení.
Dobře, ale jak jsi to mohl vydržet?
Nooo, těžko, ale povedlo se.
A kam jedete?
Oblast Roda, hotel Aqua.
Aha.
Proč? Ptá se
Nooo, my máme taky oblast Roda.
Ahaaaa... Takže bych tě mohl mít částečně pod dohledem?
Asi snad, nevím, je to roztáhnuté středisko, co si pamatuji.
Neboj, to půjde a v ten moment me bere za ruku, naznačí abych šla s ním, zapadáme do černé tmy, chytá boky do svých rukou, přitáhne si mě těsně na své tělo. Vášnivý polibek na sebe nenechá dlouho čekat, naše jazýčky si razí neomylně cestu aby si mohli vzájemně pohrát jako kolibříci za letu, znatelně cítím jeho tvrdé mužství a má ruka rozepíná zip jeho kraťasů aby si mohla pohrát s tím skvostem. Konečky prstů obkreslit každou žilku, pohladit tu sametovou kůži a při každém přetažení očekávat první kapičky touhy stejně jako vzdech do mého ouška. Cítím, jak se mu napínají svaly, skláním svou hlavu abych ochutnala tu lahodnou chuť a nechala ho vplout po jazyku do mých úst. Obkroužit hlavičku, vsát dovnitř a nechat ho tvrdě zajet až na mé mandle. Způsobí mu to lehkou křeč svalů a odměnou mi jest jeho vzdechy. Tento rituál několikrát opakuji v kombinaci se špičkou jazyka to nevydrží, až si mne pevně chytne za vlasy, a pustí veškerou svou sílu a energii do mých úst. Ani kapka nazmar.

Vystupujeme ze stínu autobusu a protože se blíží můj šéf k nám, ktery si mě majetnicky chytá za boky a hladí, pánové se zdraví slušným pozdravem dobrý den a vlastně se tím hovor ukončuje.
Vidím, jak Božský funí a vaří se mu krev vzteky, bohužel odchází dříve než vidí, že jsem se opáčila na šéfa s dotazem co blbne.

Po 2h cesty autobusem, jak můj otec se smíchem říká- vozí vás jak medvědy, tak zastavuje, řidič hlásí Aqua hotel. Božský se svou maminkou a ještě jedním starším párem vystupují, berou si kufry, v nočním světle je vidět, že jejich hotel je přímo u moře a vede zároveň k němu silnice, autobus zabočí do další ulice, která je o poznání širší, autobus ujede zhruba 200m a řidič křičí Silver Beach Hotel. Šéf mě upozorní, že vystupujeme, s námi další dva mladé páry a jeden o poznání starší.
Jsem ráda, když vidím, že starší ročníky cestují bez komplikací a zároveň mládí má zelenou…. Toto je poprvé, kdy budu u moře s chlapem… ikdyž chlapem je takové zvláštní označení.
Ale těší mě pocit, že jsme s Božským od sebe hodně malý kousek, náhoda, kterou jen tak nevymyslíš a zároveň teď se role otočili a já vím kde je a on to neví.

Vstupujeme do hotelu, je to menší hotel, prošel nějakou lehčí rekonstrukcí, všímám si popisku, že vstup do 16ti let zakázán, za zády bazén, co víc si přát, zaplatíme poplatek za pobyt, dostáváme klíče od pokoje číslo 44, které je doufám v nějakém vyšší patře a ne v přízemí. Moje doufání bylo vyslyšeno a jedeme výtahem do druhého patra, vyšší patro již není, poslední pokoj na konci chodby, protože je to rohový pokoj, máme dva balkony. Lehká rekonstrukce alá sama doma je vidět, ale je to moc hezký pokojík. Pokoji klasicky dominuje velká manželská postel s modrým podsvícením.
A sakra.
To mi nedošlo.
Doufala jsem, že bude klasika, dvě postele vedle sebe a půjdou dát tím pádem od sebe.
No nic, tak si budeme muset vysvětlit role hned na začátku a třeba to bude příjemný pobyt.
Resp. už teď vím, že bude i tak, když on je tak blízko mne.

Protože mělo letadlo zpoždění, cesta z letiště hodně dlouhá, tak toho máme naštěstí oba dva plné kecky, já mizím ve sprše, jen taková osvěžující rychlovka a přemýšlím, kterou noční košilku zvolit. Nemohla jsem si vybrat zda satén nebo bavlna, takže mám oboje. Satén nádherně v teplých nocích chladí, bavlnu mám ráda, když se spálím a musím se matlat panthenolem nebo aloe. Holt jsem světlý typ.

Tak to risknu a na první noc vybírám satén, vzhledem k tomu, že ještě řeší pracovní emaily, tak vklouzávám pod prostěradlo, ty jsou naštěstí tady dvě, otáčím se na bok, zadečkem k jeho půlce postele a na telefonu vidím zprávu od něj.

Co to jako mělo být?
A kde tedy jste?

Odpovídám mu: Ráno. Dobrou noc a sladké sny.

Je mi jasné, že ta odpověď ho vůbec neuspokojí, ale nemám už dnes sílu na nic a okamžitě propadám slastnému spánku.

Ráno po probuzení a snídani, nahazuji své černé plavky a kraťoučké červeno-bílé šatičky ideální na pláž a jdeme hledat pláž, která by tím pádem měla být vzdálena těch 200m. Takže je šance, že by tam mohl být Božský.

Po cestě je množství obchůdků a taveren, kupujeme si vodu a mnou milované blumy.

Přicházíme k nádherné písčité pláži, kde je několik řad lehátek, očima bloudím, zda ho někde neuvidím, ale jasně vidím jejich hotel, takže se snažím nasměrovat na lehátka tím směrem, když si tedy jako dáma mohu vybrat.
Jeho bohužel nevidím.

Rozbaluji ručník a rovnou mířím do vody, pozdravit moře, je nádherně průzračné, dost daleko mělké, takže na plavání je nutné kus popojít, cítím, jak je teplé, řekla bych až horké, dostávám se do míst, kde už nejspíš nebudu brouzdat koleny po písku a nořím své tělo do té slané vody, nejdříve se jemně seznamujeme, znatelně cítím, jak mi to neskutečně chybělo, vzápětí si stoupám a snažím se skočit šipku a ponořit celé své tělo do těch vln.

Při kombinaci plavání a unášením se na vlnách potkávám šéfa, jak plave, udržuje se ve formě, tak ho nechám být a vracím se na lehátko. Opět bloudím a hledám a stále nenacházím.
Zavírám oči a nechávám prostoupit sluneční paprsky na mou bělostnou kůži, už má dost sílu a s pocitem štěstí, který v tu chvíli mám, začínám lehce cítit, že se ozývá i můj klín jemnými stahy…
No jo holka, musíme si počkat a uvidíme.

Poslouchám šumění moře a okolní ruch, když najednou zaslechnu češtinu a proběhne mi po těle mírný záchvěv, že ten hlas znám, ikdyž neslyším přesně všechny slova, protože mi téměř u hlavy zvoní šéfův telefon. Sakra, proč si ten blbec neztlumil vyzvánění nebo nedal vibrace?
Vztekle si sedám a lovím jeho telefon v tašce. Na displeji je Jaruška a smajlík.

Jaruška? Já jsem si nevšimla, že by se s někým scházel… ale je to jeho věc. Je rozvedený a v nejlepších letech.
Sakra a proč ta Jaruška není teď tady a jsem tu já?
No… máme celý týden před sebou a určite na to přijde řeč…
Vypnula jsem vyzvánění bočním tlačítkem a konečně mám čas se rozhlédnout po okolních spolusmažících.

Pohledem zjišťuji, že Božský stojí na břehu moře a právě se chystá taktéž okusit vodu, kouká mým směrem a v momentě navázání očního kontaktu pomalu prostupuje mělčinou a zhruba v místech, kde jsem šla pod vodu já, mizí i on.
Můj doprovod vidím, někde pravým směrem, jak se snaží obeplout uměle vytvořené malinké přístaviště, dostatečně daleko ode mne, takže není nač čekat a mizím do vln za ním…

Musel mě vidět na břehu, jak jdu do vody, takže vyčkává a taky nasává, jako já před chvílí. Doplavu k němu, hloubka je tak akorát na postavení, ale zároveň koukají spíše jen hlavy v jeho případě i ramena z vody ven, ale vše ostatní zůstává ukryto pod vodou.
Snaží se natáhnout pro polibek, ale to uhýbám, přece jen tu ani jeden nejsme sami. Tak využívá svých rukou pod hladinou a nejdříve se snaží hladit má ňadra, zjišťuje, že vycpávky nejsou to pravé ořechové ale nenechá se odradit a poradí si vstupem z vrchu, přejíždí konečky prstů po mých bocích a rovnou si to míří na lem spodního dílu plavek, který dá bokem a vniká pod ně.
Působí to, jako bychom se spolu bavili, ale ve skutečnosti, přejíždí prsty po mém hrášku, když vydám slabší sten, tak vniká do mé mušličky, rovnou dvěma prsty, donutí mne to zavzdychat více intenzivněji, hledat mezi vlnami pevnější postoj a ztracenou stabilitu. Dlouhými tahy mne šuká šikovnými prsty pod hladinou, když slyší, jak se mi zkracuje dech, přidává na rychlosti a cíleně míří na můj vnitřní bod..
Zavírám oči, pomalu a jistě se propadám do orgasmické křeči a on přidává palec na můj klitoris a já vybuchuji.
To bylo hodně rychlé.
Az mě to samotnou překvapilo.

Obmotávám nohy kolem jeho pasu, lehám si na hladinu, velmi rychle pochopí a vstupuje do mé krásně prokrvené kundičky, drží mě za boky, cítím jak mé stěny obepínají jeho chloubu. Chvíli si vychutnává pohled na dmoucí ňadra nad hladinou, ale ví, že není moc času a začne přirážet. Nejdříve jemně a nenápadně, dokud nezjistí, že voda je sice nepřítel, ale záleží na okolnostech. Slaná voda, která nadnáší mé tělo, velmi usnadňuje veškerý pohyb, netrvá to dlouho, oba dva cítíme moje stahy, já přivírám oči, jemu naběhnou žíly na krku a vychutnáváme si společný orgasmus při kterém mi plní mé útroby.

Nejradši bych ho teď objala a dala mu polibek, ale bohužel je vše proti nám, protože se blíží můj šéf. Když doplave velmi blízko k nám, tak pány seznamuji, to je můj kamarád Božský a tohle je můj šéf.
Oba dva se na mne tváří, jak kdyby si dali společně citrón, ale jejich seznámení mi přišlo jako nejlepší nápad v té chvíli…