To napravíme...

Školení pomalu končilo, tři hodiny intenzivní nalejvárny, která měla z mých studentek udělat lepší zaměstnance. Byl jsem nervozní jako nikdy.
Ne snad, že bych neuměl.
Ale protože jsem měl oproti pravidlům ve skupině samý mladý holky. A krásný.
Bylo léto, v zasedačce to hřálo jako v sauně a ani otevřená okna nepomáhala. Krátké sukně, tenké halenky a kapičky potu. Jak se v tomhle dá pracovat?
Měl jsem co dělat, abych nekoukal po nohách, které měly všechny vyzývavě vystrčené a překřížené, a abych nepřemýšlel nad tím, jestli v zájmu ochlazení nemají holky jenom ty krátké sukně.
Ne, teď jsem viděl kousek modrých kalhotek. Blondýnka byla za slušňáka.
Ale černovláska si všimla, jak jsem nejistý, a nejspíš i pochopila, co se mi honí hlavou.
Usmívala se na mě a pozorně sledovala vědoucím pohledem.
Na jmenovce přilepené na hrudi měla jméno Markéta.
Do konce zbývalo několik minut, závěrečná diskuze skomírala a protože už jsem nemusel být očima přilepený na prezentaci, dalo mnohem víc práce nebýt přilepený očima na Markétě. A čím víc si toho ona všimla, tím víc mě dráždila.
Nemohl jsem se na ni za to zlobit. Byla fakt krásná. Hluboký hnědý oči a nádhernej úsměv, kterej sliboval mnohem, mnohem víc.
Trošičku roztáhla nohy - samozřejmě tak, abych neviděl vůbec nic - a zamávala štosem papírů jako s vějířem, aby si ochladila ta nejtajnější místa.
Když jsem polkl, zasmála se a jazykem si přejela ret.
Po krku jí stékala kapička potu. Když se vsákla do bílé halenky, málem jsem se vsákl i já.
"Tak jo, díky všem za pozornost a hodně štěstí."
Když se holky zvedaly, viděl jsem spoustu krásných nohou, halenek bez podprsenek a perfektních zadečků.
Určitě to byl syndrom roztleskávaček, ale bylo mi to jedno.
Markéta na mě mrkla, stáhla si krátkou sukýnku trochu níž a zavrtěla na mě zadečkem tak, že jsem měl pocit, že vybouchnu.
Na toaletu jsem utekl jako puberťák. Musel jsem upustit páru.
A musel jsem to udělat tak rychle, že jsem za sebou ani nezamknul. Což se ukázalo jako chyba, protože korporátní wc samozřejmě byla unisex.
Když jsem byl v nejlepším, klaply dveře.
"Ale, copak to tu máme?"
Zachvátila mě panika. Schoval jsem, co se schovat dalo a s obličejem rudým jako rak jsem se otočil. Nemělo cenu se vymlouvat nebo lhát, muselo být naprosto jasné, co jsem dělal.
Markéta.
Do háje.
"Ale, pane učiteli."
"Omlouvám se, já jsem, pardon..." Mumlal jsem a snažil se obléct.
Přišlo mi, že sukýnku má ještě kratší než předtím. A že je ještě krásnější. Což byl pěknej pech, protože i když jsem se cítil trapně, její krása mi rozhodně nepomáhala vychladnout a zmenšit se.
A ta potvora si to užívala.
Nesnažila se uhnout pohledem, ani se neotočila, aby mi to usnadnila. Stála tam, se založenýma rukama, a dívala se, jak zápasím sám se sebou a svou trapností.
"Klidně můžeš pokračovat," přešla pak do tykání. "Mě to nevadí."
"Já se fakt hrozně omlouvám," mumlal jsem dál a bylo mi čím dál trapněji.
Jenže ona zamkla dveře a opřela se o chladnou zeď.
"Vlastně chci, abys pokračoval."
"Cože?"
"Protože když nebudeš, všem řeknu, co se tu dělo."
Zastavil jsem se uprostřed pohybu. "To ne, prosím."
"Tak pokračuj." A když jsem se stále nehýbal, tak se znovu uculila a mrkla na mě. "Tak šup, šup. Nebo to vážně všem řeknu."
Co jsem mohl dělat? Takovou ostudu si dovolit nemůžu.
Tak jsem se přestal snažil se doobléknout. Rozepnul jsem knoflík u kalhot a když jsem vysvobozoval tu trčící neohebnou a strašně nepraktickou věc, všiml jsem si, jak se zhluboka nadechla. Tak jo, je krásná, stojí to za to.
Doslova.
Snažil jsem se skrýt, co šlo, dlaní, ale ta potvora moc dobře věděla, co chce.
"Ukaž mi ho."
Přejížděla mi po něm jedním prstem, jako kdyby ho vědecky zkoumala. Hebké bříško prstů a ostrý nehet tvořily dohromady dokonalou kombinaci. Aniž bych chtěl, zacukalo mi v něm jako po zásahu elektrickým proudem.
"No vida," smála se. "To se mi líbí. Pokračuj, prosím."
"A to se budeš jenom dívat?" zašeptal jsem.
"Je to zajímavější, než to, co jsem tady chtěla předtím."
"A to je?"
"Vyčůrat se. Nejsem tak zvrhlá, jako jsi ty."
To, co mi prováděla, mi přišlo docela dost zvrhlé.
Přejížděl jsem rukou sem a tam, hodně pomalu, protože jsem doufal, že se nic nestane, přestane ji to bavit, osvobodí mě a celá tahle situace skončí. A zároveň jsem doufal, že tahle chvíle bude nekonečná.
Díval jsem se jí vyzývavě do očí a doufal jsem, že se vzdá, ale jí tam jenom blikaly jiskřičky zlomyslnosti a touhy.
"Nechci tě zdržovat," zkusil jsem se ještě vysvobodit. "Jestli ses přišla vyčůrat, tak odsud zmizím, ať nepřekážím."
"Ani náhodou," blýskla po mě zoubky v širokém úsměvu. "Tahle lest ti nevyjde."
"Jde mi jen o tvoje dobro."
"Tak víš co? Abys neměl černé svědomí, zvládnu obojí."
Zatajil se i dech. To snad ne.
Vyhrnula si sukni a skutečně pod ní nic neměla. Proboha.
Na stehnech se jí leskly kapičky potu i vzrušení. Tak strašně moc jsem ji chtěl ochutnat, tahle kombinace mě hrozně dostávala.
"Tak tohle se ti líbí," zasmála se.
Měla pravdu, aniž bych si to uvědomil, tak jsem zrychlil svoje pohyby.
Přejela si po kundičce prstem a když ho oblízla, tak jsem nahlas zasténal. Udělala to ještě jednou a potřetí mi dala přivonět.
"Prosím," zašeptal jsem. "Smím ochutnat?"
"Až potom."
"Potom?"
Pak slíbila, co řekla před chvílí, a začala přede mnou čůrat. Upřeně jsem sledoval proud té skoro průzračné kouzelné tekutiny a strašně moc si to užíval. Když skončila, jenom roztáhla nohy ještě víc a nabídla mi svou lesklou kundičku.
"Teď."
Chutnala sladce a slaně, jako ta nejlepší francouzská delikatesa. Voněla jako ambra, opojně a magicky. Zastavil se čas. Zapomněl jsem na sebe, jen jsem jazykem ochutnával každou kapičku jejího vzrušení a chtíče. Každičkou tu nádherně sladkou kapičku, která mi připomínala, jak by mohla chutnat její duše.
Ztratil jsem pojem o čase. Trvalo to určitě jenom pár vteřin, než se zachvěla v lehké křeči, s rukama pevně zaťatýma do mého krku, a kdy mě tiskla k sobě takovou silou, že jsem se v ní málem utopil.
Škoda, že jenom málem.
Po chvilce se oblékla, usmála se na mě, a do ucha mi zašeptala. "A teď můžeš pokračovat, nechtěla jsem tě rušit... no, možná chtěla, ale už nebudu. Jsi dokonalej."
Když odcházela, seděl jsem na zemi, s rozepnutýma kalhotama a obličejem mokrým od jejího vzrušení. Stále nevybitý.
Sotva otevřela dveře, už tam stála fronta dalších dívek.
Repete se nekonalo.
Když mě uviděly, tak vykřikly, se slovy o naprostém znechucení se daly na ústup a nechaly mě tam marně zápasícího s kalhotami a studem.
Když jsem pak odpoledne odnášel krabici se svými věcmi a papírem o okamžitém propuštění, čekala na mě Markéta před vchodem do firmy.
"Asi jsem to pokazila, co?" zeptala se.
Co na to říct? "Trochu," zalhal jsem.
"A stihnul jsi aspoň... víš co. Dokončit, co jsi začal?"
"A jak asi? Nedala jsi ani vteřinu, abych..."
Položila mi prst na rty, aby mě utišila. Stále voněl po její kundičce.
"To napravíme."