Laděna zase prasí

Ahoj, jmenuju se Laděna, je mi 45 a mám krizi středního doletu. Mezi mé zvláštnosti patří to, že jsem baculka. Což o to, 189 kilo se docela pronese. Kecám, je to už 220. Zlé jazyky by tvrdily, že jsem snad prasnice, ale se mnou vaše urážky nehnou, protože na tom docela dobře vydělávám. Jsem tvůrkyně obsahu na jisté platformě a mám spoustu uctívačů mých přebytečných kil, kteří si rádi zaplatí třicetidolarový měsíční přístup k mému obsahu. A je co fotit. Můj den vypadá asi takto. Ráno se pořádně nažeru, poté, co vyfotím selfie. Pak jdu na záchod, vyfotím selfie. Stoupnu na audiováhu, která mluví sprostě. Ne, ona skutečně mluví, nadává mi do prasnic a nahlas se posmívá mým kilům, a prý nemám žrát. Je to nápad mého bývalého a obsahuje asi třista hlášek, které se obměňují, tak mi nadává každý den jinak. Děsně motivační.

Narvu se do výtahu, vyfotím selfie s kontrolkou "kabina zase přetížena". Nedávno se ještě výtah s touto výhradou rozjel, ale teď nějak ne. Musela jsem vyfunět sedm pater, co jsem se valila po schodišti dolů. Pak jsem si dole vyfotila selfie, jak jsem celá zpocená z té námahy. Pak se snažím nasednout do auta, které by mohl řídit hroch, udělám selfie na semaforech. Jedu do pronajatého kanclu, protože si práci domů zásadně netahám. Kancl obsahuje jednu nahrávací místnost se zeleným pozadím a rozjetým chatem, kterým se věnuju fanouškům (co neobstarají brigádnice a indové).

Fanoušků se od té doby, co to dělám nastřádaly rychle stovky, za dva roky tisíce. Vedle je spižírna narvaná žrádlem, které mi sponzorují zněkteré známé značky cukrovinek. Neoficiálně samozřejmě. Pouštím kameru. Lidi mezitím hlasovali, co bude na programu. A co by tak chtěli vidět.

Beru piškoty, patro dávám právě otevřenou nutellu, patro šlehačku, až to střídavě naskládám do výše pěti pater. Hmm, moc dobrý nápad to nebyl, ale žeru to, dokud nejsou prázdné dva pytlíky piškotů, došly. Pak dojídám nutellu a zajídám jí šlehačkou. Když si ji stříkám do pusy, má to velký úspěch a dary se jenom valí. To se projevuje prosvítáním trapných animací s částkama. Najednou mě vylekají fanfáry, když jsem na to nebyla zvyklá, docela mě to někdy rozházelo. "20000$ - To ses posral v kině, ne?".

"Moji princezničce, dej si šlehačku na dvorce a slízni to!" Čtu si zajímavý požadavek, který není zdaleka ojedinělý. Představuji si, jaký úchylák to asi píše. "Tak hele, za mizerných 20000 babek tu nic lízat nebudu, to by ses musel rozšoupnout tak na aspoň na dvojnásobek. "50000$" Tentokrát bez komentáře. "Tak dobře vy prasata." Řeknu a na prso si dávám šlehačku. "100$ - Uhhhahaaaaa!" Řozsvítí se na obrazovce jeden z mnoha.

"Tak co borci, jaký máte oblíbený zákusek?" Zeptala jsem se. Abych pravdu řekla, vůbec mě to nezajímá, ale... "300$ Ahoj, jsem Jarmil, je mi 55 a mám krizi středního doletu, mezi moje zvláštnosti patří to, že řídím fekální vůz! Mojí oblíbenou cukrovinkou je indiánek, mohla by jsi něco takového jíst?".

"No samo, zrovna na něj mám chuť, jaké štěstí, že pod námi v ulici je cukrárna!" Řekla jsem nadšeně a dala záběr na cedulce na židli, že příjdu hned. Mezitím se nastřádaly nějaké odměny za moji iniciativu. "10$ - strčíš si to balení od šlehačky do p*či?" Napsal kdosi. "Tak to ani náhodou, ale když někdo pošle 3x1000, mohla bych o tom uvažovat! ::Trrrrrrrrrrrr:: O pardon, to byyylaaaa židleeee, ::trrrrrrr::, (uff), je na míru speciálně vystužená duralem, protože běžná počítačová by mě neunesla." Řekla jsem.

"1000$ - huuuu", "3000$ strč si to do píči rovnou!","999$"... "No tak dobře!" Řekla jsem a trochu se pohnula. "10$ - Vleze se náramně Prasničko!!". "Jo doporučuju!" Odpověděla jsem. Mezitím jsem stihla dojíst pátý indiánek.