Kolikrát se má a dá vstoupit do jedné řeky? Jen jednou? Někdy dvakrát? Opakovaně?
Je jediným z mých milenců, kamaradu se kterým jsem i po rozchodu dokázala zůstat v kontaktu. Osobním kontaktu. Komunikujeme. Potkáváme se. Řešíme záležitosti. Občas si i něco osobního nasdílíme. A pak o sobě naopak dlouho nic nevíme anebo nechceme vědět.
Náš milenecký poměr se rodil pozvolně. Dlouho jsme oba přemýšleli. Možná spíš váhali. Navzájem se testovali. Hráli si spolu. Dva velice si podobní a přitom tak rozdílní jedinci.
Tak dlouho, až jsme do toho spadli po hlavě. Intenzivní, živočišné schůzky mimo prostor a čas. Vzájemné úniky mimo všední realitu.
Když mi došlo, že mu umim dát to, co potřebuje a on mi muze dát to, co mi chybí, udelali jsme oba chybi a vse skoncilo
Zůstaly vzpomínky.
Vyhýbala jsem se mu, snažíc se dělat, jakoby se nikdy nic nestalo.Ale bojuji stim den co den a nejde to prestat nemyslet na nas.
Zůstal však nadále mým mentorem a přítelem. S nadšením a občas i s dobře mířenou kritickou poznámkou sleduje všechny mé pokroky a průniky do “jeho světa”. Toho, který mne tehdy, v tom pravěku, učil s trpělivostí sobě vlastní poznávat a milovat. To, co si mi dal vim jen od tebe..
Druhý vstup do stejné řeky.
Pár mesicu, kdy jsme oba byli svobodní a volní. Alespoň já to tak měla. Tu neuvěřitelnou nespoutanost. Nenásilné vzájemné posouvání hranic našich osobních prostorů. Dlouhé diskuse a stejně dlouhé bloky vzájemného mlčení při dlouhých výstupech k vrcholům. A momenty, kdy máte svého sparingpartnera chuť zabít, abyste vzápětí táli v záplavě endorfinů vděčnosti, když “to dáte”.
Noci, které se opět měnily z těch kamarádských na ty milenecké. Živočišný sex bez zábran. Na jeden nádech a výdech. Lačné a nekonečné.
A pak návrat do reality. Kdy jsem už cestou zpět v autě po pár ujetých kilometrech věděla, že je to všechno špatně. Že, vedle mne sedí vlastně úplně cizí člověk, se kterým sice sdílím ty nejintimnější detaily, potřeby, chtíče, ale přitom o něm nevím vůbec nic. Tak jako on neví nic o mě. Protože si ty svoje osobní prostory oba dva zatraceně dobře chráníme.po 3 mesicich jsem pochopila jak mi hrozne chybeli vse co jsem ztratila pouhou hlouposti a chybama..
Výzva, nad kterou přemýšlím a zároveň se z ní tetelím a navíc z něj budu z mnoha jiných důvodů totálně na větvi, víc než kdokoli jiný.
Že zatím pořádně ví jen to jedno. Že, co se stane to zůstane navždy v nás. Jenže pořád neví jestli - je to tak správně?
