Byla nadržená tak, že jí šly oči šejdrem. Ani nemusela líčit, jak je její manželství již vyčpělé. Bylo to poznat z každého jejího kroku. Každého, byť i nevědomého, gesta. Informativní tak bylo asi až to, že se svým mužem už to má dlouho nula, nula, nic. Dle jejích slov „Proč dělat něco, kdy vás ten druhý není schopen uspokojit?“.
Kromě neobvyklé míry otevřenosti byla nezvyklý i úroveň narážek. Nešlo mluvit ani o nějaké dvojsmyslnosti. Byla se svými záměry velmi přímočará. Zauvažoval jsem, jak daleko by ji bylo třeba ještě pošoupnout, aby ošukala nohu u našeho stolu. To snad ale stále ještě zůstávalo jejím záložním plánem pro případ nejvyšší nouze.
Netuším, jestli jsem vysílal tak jasný signál, že u nás je to podobné, nebo to prostě zkoušela na každého aspoň trochu použitelného, nebo jsem se jí aktuálně opravdu líbil. Bylo to v zásadě jedno. Buď, jak buď, za těch pár setkání, kdy jsme spolu prohodili něco málo vybraných slov čekajíce na děti po družině, jsme úroveň obecnosti od počasí posunuli tak daleko, že jsme se dostali do bodu, kdy už snad ani nebyla otázka jestli, ale kdy a kde.
Odpověď na ni se přitom dneska nabízela sama.
Bylo teprve ráno, takže na rozdíl od předchozích momentů jsme děti teprve odvedli do školy. A měli tím pádem volné dopoledne. Tedy ona. A já volnou kancelář. V naší malé firmě zrovna všichni ostatní měli buď volno, nebo byli mimo město na školení. A jak jsme si tak povídali o všem možném ... oprava, především o sexu ... hmm, v tu dobu asi už jen výlučně o sexu ... kroky nás neomylně zavedly k mé firmě.
Vždy mě zajímalo, co má pod kapotou. Na dvě děti a pokročilejší věk byla stále velmi udržovaná. Vím, že chodila pravidelně plavat, aby si zachovala šmrnc. Působila mladistvě. Chovala se vyzývavě. Měla jiskru v oku. Pěknou postavu. S neposednými bradavkami.
Byl čas se přesvědčit, zda je tak divoká, jak všechny možné indicie naznačovaly.
Prostě jsem se jen zeptal, zda nepůjde dál, a prozradil, že vevnitř nikdo není.
Vystačila si s přikývnutím. Její oči zatím hrozily zažehnout oheň. Měl jsem jen trochu obavy, zda se nezačne svlékat ještě venku.
Zapadly za námi vstupní dveře. Raději jsem ji rychle navigoval do své kanceláře. Přece jen jsem nechtěl, aby nějaké pozůstatky naší bohulibé činnosti mohli najít kolegové v prostorách společných, či dokonce v jejich vlastních. Nacházejících se příhodněji blíže od vchodu.
Tato mise zdárně splněna. Měl jsem jen trochu problém ji navigovat za ruku chodbami, jak se neustále trochu předbíhala.
Čistě ze setrvačnosti jsem ještě z okna obhlédl okolní terén a zatemnil rolety. Když jsem se otočil, měla již dole nejenom kabát, ale i kozačky. Svetr se jí válel u kotníků, a právě byla v procesu rozepínání si košile. Měl jsem tedy určitou ztrátu. Což nabízelo dva přístupy. Buď spěchat, abych ji dohnal, nebo ...
Druhá varianta mi přišla pro nás oba inspirativnější. A tak ona chvátala a já ji podporoval pohledem a vzezřením muže, který ví, co chce, a dokáže svůj chtíč mít lépe pod kontrolou.
Zjevně nevěřila, že se dnes ráno setkáme. Ale nebylo to podstatné. Její běžné spodní prádlo z ní zmizelo tak rychle, že jsem ho vlastně ani neměl čas vyhodnotit. Samodržky vysoko do stehen jí ale vyloženě slušely, stejně jako drobný řetízek kolem krku. Stejně jako poklek u mých nohou, kdy jsem se mohl pokochat její blonďatou čupřinou. Mnohem více mě ale samozřejmě zajímalo, co se děje pod ní.
Byla velmi zručná. Po nějaké nervozitě projevované chvěním rukou ani památky. Naprosto uspokojena s tím, co si z mých kalhot zdatně vylovila, sevřela mě zkušeně kolem kořene a nejprve políbila zespod na uzdičku. Schovala hlavičku ve svých horkých ústech. Zasála. Špičkou jazyka nebojácně poškádlila dírku. U toho mě zvládla i masírovat. Bylo to už jen pro vzájemné uspokojení a na efekt, byl jsem pro ni vzorně připraven.
Nejprve bylo ale vhodné zbavit se kalhot a zbytku ošacení. Bylo by to dílem okamžiku, nebýt vysokých, těžkých zimních bot, přes které rifle prostě nemohly projít. Nikterak ji to ale nedeprimovalo. Své předem ztracené pokusy raději moudře rovnou vzdala, a místo toho se plně věnovala mojí erekci. Bez potíží mě rozparádila natolik, že záhy jsem do jejích úst v zásadě kopuloval. A ona to nadšeně vítala a přijímala.
Zajížděl jsem hluboko, důrazně. Užíval si toho báječného pocitu zkušených a nadaných úst, které vás těsně obemknou a nepustí, a přesto zvládají i sát či pracovat jazykem uvnitř. Její entuziasmus by navíc strhl snad i eunucha. Nebýt toho, že jsme oba měli jiné bezprostřední cíle, napustil bych jí žaludek svojí mízou až po okraj. Takto toho s uspokojením na obou stranách včas zanechala a po krátkém obhlédnutí bitevního pole sebou hodila zády na nízký konferenční stolek, dostatečně dlouhý, aby ji celou pojal. Nohy si bez váhání hodila do vzduchu a s hlavou podepřenou pod rukou na znamení své naprosté připravenosti začala drandit svoji roztouženou kundu. Měla ji pěkně vyholenou, rozvášněnou a netrpělivou.
Unášel jsem se tím podmanivým pohledem a čvachtavými, mlaskavými zvuky, které dokreslovaly to divadlo, a snažil se nebýt příliš stržen do víru vášně. Místo toho jsem odhadl, jaké škody bude případně schopen přežít koberec. Byl tmavý, s nízkým vlasem. Měl by to dát.
Už zbaven oblečení jsem proto do ní nejprve vrazil rovnou dva prsty. Ochotně si nechala ty svoje nahradit mými a nevystavila žádné překážky mé surové snaze. Byla už tak mokrá a rozdělaná, že nebyl žádný důvod zaobírat se přípravou, a tak brzy dle očekávání zkropila za mohutného ryku jak koberec, tak moji ruku a vnitřní stranu svých stehen. Takovou fontánu jsem ještě v životě neměl. Dekoroval jsem ji prostě tím, že jsem si ji ještě trochu posunul a pak ho bez ceremonií do ní vrazil až po koule.
„Kurvaaaaa“, ocenila náš proaktivní přístup a bouchla se zátylkem do stolu.
Tím jen podpořila můj zájem sledovat, co je v jejím očích, takže jsem se natáhl a nadzvedl jí hlavu. Počínající šílenství bych lépe zachytit nedokázal. Již teď byla napůl smyslů zbavená.
„Šukej mě, ty zvíře!“, zachrčela ještě poměrně zbytečně. Jiný úkol jsem si pro nejbližší minuty opravdu neuložil.
Nakládal jsem jí podle zásluh. Tedy naplno a bez zábran. Hluboko. Tvrdě. Rychle. Neúprosně.
A taky trochu plýtval slovy, jenže to „Drž, ty kurvo!“ se prostě vyloženě hodilo.
Nesmírně mě potěšilo, že byla znovu úctyhodně hotová dříve než já. Nijak se to v sobě nesnažila potlačit, držet. Potřebovala to skutečně jako sůl. A nádherně sakrovala jako starý námořník. Ta slova vskutku nejsou publikovatelná.
Dosáhla tím také toho, že si vysloužila ještě jednu pozici. Dost bylo práce v rukavičkách. Zezadu, za vlásky, natvrdo, bez lásky. Volnou ruku jsem pak využil k tomu, že jsem jí zbarvil zadnici do pěkné růžové. I tohle mocně povzbuzovala.
Konečně jsme byli v cílové rovině. Přetlak v koulích bylo třeba neprodleně uvolnit a vystavit stopku nekontrolovatelným škubáním.
„Na kolena“, sykl jsem a uvolnil náš úchop. Můj kancelářský stůl si takovou sprchu opravdu nezasloužil. Už tak bylo jasné, že ještě dlouho z něj budeme vonět.
Sjela do požadované pozice jako blesk, takže jsem nemusel heroicky soupeřit s nespoutanými živly a mohlo to jako pravý rek bez bázně a hany pustit přímo do jejích nenasytných úst. Bylo toho tolik, že žaludek jsem jí ale určitě vydatně naplnil.
Když se otřela hřbetem ruky, zářila naprostou spokojeností.
„Teď už budu muset jít“, prohodila nejprve s pohledem na hodiny na zdi. Ještě jsem se otáčel za hlavu, abych se taky mohl podivit tím, jak rychle někdy čas utíká, a už mě zasáhlo její „Kdy budeš moci příště?“, které vychrlila prakticky jedním dechem.
V bezprostřední odpověď se postačilo pousmát.
A i když v hlavě diář opravdu nenosím, po troše toho rozvažování, kdy v rozporu se svým sdělením mě znovu vzala do rukou a zlehka honila, potěšena tím, že jsou rovnou neuvadl jako květina na Sahaře, jsem nadhodil „Pozítří odpoledne tu bude stejně prázdno. Než budeme muset ke družině ...“.
Její zářivý úsměv by na celou noc bezpečně osvítil jedno větší město.
I díky tomu, že při narovnání se a odchodu k tomu se začít zpátky oblékat mi do ucha šeptla „Osedlám si tě“, ho úspěšně dokázala přenést i na moji tvář.
Je dobré se mít na co těšit.
