#7 tahle povídka, byť s rock-metalovým nádechem, je úplně nejromantičtější, do kalhotek se nedostane.. to jen, abych vás nezklamala průběhem ;)
Tohle nebyl dopředu plánovaný program. Teda úplně na začátku, někdy loni na podzim, jsem uvažovala o téhle akci, jenže když jsem netušila, co bude za x měsíců, nemohla jsem to ani plánovat, natož někomu slíbit. A pak se ten červencový víkend přiblížil. No a měla jsem ho? VOLNÝ!
Fajn, takže v pondělí honem koupit lístek. Sice už nebude levnější, jako by byl na jaře, ale nakonec to neva, hlavně, že ještě není úplně vyprodáno. Jde o zážitek, že jo. Navíc, když ani nemusím z města.
Před pár měsíci jsem tu potkala klučinu, no dobře, spíš muže, o malý chlup mladšího. Říkejme mu Ben, se kterým jsme právě tenhle hudební svátek nakousli - a on je dokonce odtud. Ideální? No jasně! Zvlášť, když to řeším ještě na poslední chvíli. Sice tam bude i mrtě dalších kamarádů, takže se určitě s někým potkáme a zapaříme, ale ráda jsem kývla na možnost větší bandy. Spolu jsme se párkrát viděli, pokecali o kde čem, uvolněně na pohodu strávili vždycky pár hodin, ale víc jsme v tom nenašli. Tak podobný vkus v hudbě i jiných zájmech je další cestou, jak rozšiřovat okruh kamarádů a nemusí jít o sex, když tam ta jiskra nezažehla doutnák... hned.
"Mám tě vyzvednout po cestě nebo se připojíš, až jak se budem srážet před Pevnůstkou?" Bydlet pár ulic od sebe je výhoda. "Budu ráda, když se stavíš. Budu připravená přesně! :D " odepisuju zpět a vlastně už se nemůžu soboty dočkat.
Fajn, řasenka stačí. Rtěnku jen tu světlou, ale abych si sebou sbalila aspoň pomádu na rty. Mobil, klíče, nějaký doklad a asi všechno? nacpáno do minikabelky, přehodit přes rameno mého "prsatého" trika, pásek se zastaví přesně ve žlábku mezi ňadry. Aspoň nesklouzne. Podle předpovědi má být i v noci přes dvacet stupňů, takže na mikinu prdím a pršet nemá.. a domů to není daleko.
"Jsem dole, tak pojď," zavrčí zpráva na messengeru. Skočím do bot a už zavírám dveře.
S ostatními se potkáváme před vstupem, postupně během pár minut dojdou další 4 kamarádi, dva i s partnerkami, tak to už je partička na paření a společnost akorát na takovou akci. Než po třetí otevřeli bránu, byli jsme všichni.
Odpoledne bylo skvělé. Kapely hostů se prostřídávaly ve svých šou. Prokládali jsme to pauzami u občerstvovacích stánků, sem tam jsem zahlédla někoho známeho a prohodili jsme pár vět nebo aspoň mávačku na dálku.
Blížila se devátá a ten největší finální nářez nás čekal během chvíle. Dymytry ve svých maskách vedli celý program a teď se chystali na to nejlepší na závěr. Po letech jsem k nim zase našla cestu a i s Noidem už dokázali překvapit. Ne, že bych si předchozí program neužívala, ale teď jsem čekala ještě něco víc. I když jsem netušila co, ale byla jsem natěšená, na všechno.
Ta hudba! Já nevím, co to bylo. Najednou jsem měla pocit naprosté čisté energie, jako by kolem mě zářila aura, elektrizující, nabitá, jiskřivá. I přes protancované odpoledne, tohle byla nová energie do žil. Všichni zpívali, všichni se pohupovali, vlasy vlály na všechny strany, ruce věčně ve vzduchu. Když spustili Černá je metal, chytil mě Ben za boky a přesunul se za mě. Rozesmátá jsem se před ním kroutila a užívala si ty zvučné tóny. Nepřišlo mi to divné, prostě jsme se bavili. Při další skladbě Ve světě lží se dav uklidnil a zpíval. A já to měla s tím chórem kolem, je výhoda být malá, aspoň někdy. Znělo to ze všech stran, valilo se to z pódia od kapely, valilo se to zezadu od publika. Benovy ruce mě obejmuly a zůstaly položené na břiše. Dovolila jsem si se o něj opřít, přimáčkl mě k sobě a cítila jsem to pevné tělo za sebou. Na kůži holých ramenou jsem cítila mravenčení, ale to zesílilo ještě víc s další skladbou. Protože S nadějí ta je pro mě srdcovkou. A pak to přišlo. Úplně mě to sežehlo. V jediný moment. Hrudník se mi zvedal a trhavě klesal, dlaně hřály a prsty hladily přes látku trička košíčky podprsenky, ucítila jsem rty šeptající mi slova do ucha "s nadějí, zase stojíš na nohou, s nadějí.. s nadějí, porazit tě nemohou,..." a pak jazyk, který je následoval, zuby na lalůčku. Panebože, tohle mi dělat neměl. Pomalu jsem se otáčela. Svýma rukama mě pevně držel, prsty zabořené do mých měkkých zad. Mé ruce jsem spojila za jeho krkem a zvedla hlavu. To byl poslední okamžik, kdy jsem kolem zahlédla vlnící se a svítící světýlka mobilů pod potemnělou oblohou.
Přisál se mi na rty a ta zářivá aura kolem, co si energii sbírala poslední hodinu, najednou vybuchla do gejzírů barevných jisker. Nebylo to pomalé, nebylo to seznamování, nebyla to kamarádská pusa. Bylo to plné emocí, byl to okamžik třesku, propojení jazyků, hluboké spojení při tavení. Blíž už jsem k němu být přitisknutá nemohla. Cítila jsem bušení uvnitř sebe, i uvnitř něj a dunění basů skladby, které ve svém vrcholu přecházelo do smyčců, když se kolem nás rozzářil reflektor žlutého světla a kluci na pódiu přidali refrén ještě jednou. Pro nás? Ano, byli jsme v jejich záběru. Teprve, když hudba utichla, jsem rozlepila oči a oba jsme se na sebe podívali. Překvapeně. Nečekaně. Teď bylo na nás, jak s tím naložíme. Pomalu jsem stahovala ruce dolů, jen jsem si je položila na Benův hrudník, jeho jedna ruka mě pustila ze zad a něžně mě jí pohladil po tváři, aby mě ale vzápětí podržel za bradu a s chutí mě ještě znovu políbil.
"Noooo.... tak tohle nevypadá na "jen kámoška", co?" ozvalo se vedle. Pokrčila jsem na Bena rameny a usmála se na jednoho z jeho chlapů. No co, už nám není patnáct, ani dvacet a ani třicet. A nikdy nevíš, kdy to přijde. Klidně pod indigovým metalovým nebem.
Když na finále nasadili Adieu, bylo to jako rozlučka s nimi. Benovu ruku jsem měla pod trikem a zpívali jsme oba, společně. "Že se neděje nic,.... možná... stárnem... minulost v nás pálíme na popel." Oba jsme byli spálení, minulostí, ale ne naší společnou.
Nás teď pálila jen dnešní noc.
Závěrečný ohňostroj, monster aplaus. Přidávaný a nekonečný!
Ještě nešlo odejít.. a bez Máme svoji tvář, ta nám navždy zůstane, překročíme stíny prázdnejch jmen... rozhodně ne.
Ta atmosféra, rockové a metalové tóny v začátku noci. Luxusní.
A přítmí, lákavé stíny pro doteky.
Než jsme se vymotali z areálu, rozloučili jsme se s ostatními, mezi ukradenými polibky a rukama všude.
"Ke mně nebo k tobě?"
"Chceš to?"
"Dneska všechno! Zítřek nám nikdo neslíbí!"
