Neměl jsem v plánu čekat na další náhodu. Anna se mi posledně zmínila, že každý pátek v pět chodí do obchodního centra – na večeři, nákupy, možná jen tak zabít čas. Tentokrát jsem chtěl vzít věci do vlastních rukou. Seděl jsem ve svém autě na parkovišti, schovaný v rohu, odkud jsem měl perfektní výhled na vchod.
Když jsem ji konečně spatřil, čas jako by se zpomalil. Procházela kolem v dlouhém šedém kabátě, černých kozačkách a s kabelkou přehozenou přes rameno. Vlasy jí volně splývaly na ramena a lehce se pohupovaly s každým krokem.
„Anno!“ zavolal jsem na ni přes stažené okénko.
Zastavila se a otočila. V její tváři se objevil překvapený výraz, který se okamžitě změnil ve šibalský úsměv. Přistoupila blíž a naklonila se k autu.
„Ty?“ řekla tónem, který byl zároveň překvapený i pobavený. „Co tady děláš?“
„Řekněme, že už se mi nechce čekat na osud,“ odpověděl jsem.
Na chvíli mě propalovala pohledem, než se znovu usmála a otevřela dveře. „Tak mě překvap,“ řekla a nastoupila.
Jakmile zavřela dveře, motor zaburácel. Vyjeli jsme z parkoviště, směřoval jsem k opuštěnému místu za obchodním centrem, kde nebyla žádná světla ani zvědavé pohledy. Celou cestu jsme si povídali, její smích byl jako obvykle nakažlivý, ale v jejích očích byla tentokrát něco víc – něco divokého.
Zastavil jsem na klidném místě a vypnul motor. Anna se ke mně otočila na sedadle, sundala si kabát a položila ho vedle sebe. „Máš nějaký plán, nebo to necháme na improvizaci?“ zeptala se tiše, její hlas byl plný výzvy.
„Myslím, že oba víme, co chceme,“ odpověděl jsem a ani jsem se nesnažil skrývat úsměv.
Anna se přesunula na zadní sedadlo, její pohyby byly ladné a zároveň plné výzvy. Bez jediného slova mě její oči pozvaly k sobě, a já se ani na okamžik nezdráhal. Když jsem zavřel dveře, přitáhla si mě k sobě tak těsně, že naše rty na sebe okamžitě narazily v hladovém polibku.
Její ruce mě sevřely kolem krku, prsty zabloudily do mých vlasů a lehce za ně zatáhly, což mě ještě víc rozžhavilo. Moje dlaně putovaly po jejím těle, od boků přes pas až k zádům, kde jsem cítil teplo její kůže pod tenkým materiálem halenky.
Pomalu se opřela zády o sedadlo, zatímco jsem ji následoval. Rty jsem jí sjížděl po krku, jemně, ale naléhavě, a její dech se s každým pohybem stával rychlejším. „Pokračuj,“ zašeptala chraplavě, když moje rty dorazily až k lemu její halenky.
Anna se lehce nadzvedla a já jí pomohl halenku přetáhnout přes hlavu. Pod ní měla jemnou krajkovou podprsenku, která jen podtrhovala její krásné křivky. Políbil jsem ji na klíční kost a zároveň prsty přejížděl po její odhalené kůži. Každý můj dotek z ní vyloudil tiché vzdechy.
„Sedni si,“ zašeptala najednou s úsměvem, zatlačila mě dozadu a sama se přehoupla na moje klín.
V téhle poloze mě ovládla úplně. Její boky se začaly pohybovat ve smyslném rytmu, zatímco její ruce obkroužily můj obličej a ona mě znovu políbila – tentokrát pomaleji, smyslněji, jako by chtěla, abych cítil každou vteřinu. Její pohyby byly promyšlené, kontrolované, a přesto neuvěřitelně dráždivé.
Po chvíli jsem si ji jemně přetočil na sedadlo. Jednu nohu opřela o opěradlo, druhou mi obtočila kolem boků, což mi poskytlo perfektní prostor, abych jí věnoval všechnu pozornost. Rukama jsem zabloudil po jejích stehnech, palci přejížděl po vnitřní straně, zatímco její dech přecházel do rychlých, přerušovaných nádechů.
Její tělo se pod mými doteky napínalo, a když jsem sklouzl rty zpět k jejímu krku, prsty mi zabořila do ramen, jako by mě chtěla přitáhnout ještě blíž. „Nezastavuj,“ prosila mezi vzdechy.
S každou změnou pohybu, každým novým úhlem, jsem si užíval její reakce. Když jsem se nakonec odtáhl, aby si mohla sama změnit pozici, zvedla se na kolena a opřela ruce o sedadlo, otočená ke mně zády. Její silueta v šeru auta mě doslova hypnotizovala. Jemně jsem jí sjel rukama po zádech a nechal je sklouznout přes boky.
Celý okamžik byl intenzivní, každá minuta nám připadala jako věčnost. Když jsme se po chvíli znovu ocitli tváří v tvář, zhluboka jsme dýchali, těla nám ještě doznívala pod tíhou okamžiku.
Anna se na mě unaveně usmála, její oči stále plné jisker. Upravila si vlasy a naklonila se ke mně, aby mě zlehka políbila. „Mám nápad na další setkání, pokud máš odvahu.“ zašeptala tiše, zatímco si znovu zapínala kabát.
„Jaký?“ zeptal jsem se, ale ona jen pokrčila rameny.
„Nech se překvapit,“ řekla a s posledním úsměvem otevřela dveře.
Sledoval jsem ji, jak mizí ve světlech obchodního centra, a nemohl se ubránit úsměvu. Anna nikdy neprozradila všechno, a právě to mě na ní fascinovalo nejvíc. To, co mi naplánovala tentokrát, jsem si ani netroufal hádat – ale věděl jsem, že to bude stát za to.
