Hotwife firemní večírek-pokračování

Druhý den kolem deváté hodiny ráno. Slunce už prosvítá závěsy do naší ložnice. Oba jsme ještě trochu unavení z předešlé noci, ale zároveň plní energie z představy, co nás čeká. Vzduch voní kávou, kterou manžel připravil, zatímco já se pomalu chystám.
Ležím na posteli, vlasy rozhozené po polštáři, ještě trochu rozcuchaná, a s ospalým úsměvem sleduji, jak mi manžel podává šálek kávy. „Tak co, Kristýnko, myslíš to s tím Vláďou vážně?“ zeptá se mě s tónem, ve kterém je cítit nejistota, ale i zvědavost a špetka vzrušení. Usrknu si kávy, nechám ji chvíli působit na jazyku a pak ho přes okraj šálku šibalsky probodnu pohledem. „No jasně, lásko. Řekla jsem, že bych ještě jedno kolo zvládla, a ty jsi mě sám povzbuzoval, abych to zařídila, ne?“

Manžel se pousměje, sedne si ke mně na kraj postele a položí mi ruku na stehno přes tenkou látku noční košile. „Jo, jo, já vím. Jen mě to pořád trochu dostává – jak jsi včera byla… prostě úžasná. Ta fotka, kde měl ruku na tobě, a pak ten tvůj výraz…“ Zarazí se, tváře mu lehce zčervenají, ale oči mu září. Zasměju se, odložím šálek na noční stolek a převalím se na bok, abych mu viděla přímo do tváře. „Cítil jsi to, viď? Jak jsem po něm voněla. A teď si představ, že to dneska zopakuju – a ty mě tam dovezeš jako můj poslušný řidič.“
Chvíli je ticho, jen jeho dech se zrychluje. Pak přikývne a ruka na mém stehně se jemně sevře. „Dobře, lásko. Kdy chceš vyrazit?“ Zeptá se, a já odpovím hned, hlasem pevným a trochu rozkazovačným: „Za hodinu. Připravím se, a ty mě pak odvezeš k němu. Počkáš v autě a já ti pak povím, jak to šlo. Jasné?“ „Jasné,“ odpoví tiše a já vidím, jak se v něm mísí nervozita s očekáváním.

O hodinu později sedím na sedadle spolujezdce, oblečená v černých šatech, pod kterýma mám jen červené krajkové body – spodní prádlo jsem včera nechala Vláďovi jako vzpomínku. Manžel řídí, pevně svírá volant a já ho občas koutkem oka pozoruji. „Nervózní, miláčku?“ zeptám se s úsměvem, a když přikývne, položím mu ruku na stehno těsně nad koleno. „Neboj, budu hodná… tedy aspoň k tobě. Vláďovi slibuju jen to, co zvládne.“

Zasměje se, ale je to spíš nervózní smích. „A co mu napíšeš, až tam budeme?“ ptá se. Vytáhnu mobil, otevřu zprávy a nahlas mu přečtu, co píšu: „Ahoj Vláďo, za chvíli jsem u tebe. Manžel mě doveze, ale neboj, zůstane v autě – chci tě mít jen pro sebe. Máš na to ještě sílu ? “ Odpověď přijde rychle: „Sílu si na tebe vždycky najdu, dračice. Čekám.“ Manžel polkne, ale v očích mu zasvítí jiskra. „Dračice, jo? To ti sluší,“ zamumlá a já ho lehce plácnu po rameni. „No vidíš, a ty jsi můj hodný manžel, co mě za ním vozí.“

Auto zastaví před panelákem, kde Vláďa bydlí. Ulice je klidná, jen pár aut kolem, a slunce už příjemně hřeje. Otočím se k manželovi, chytnu ho za bradu a dám mu rychlou pusu. „Tak, lásko, čekej tady. Ať máš hezké myšlenky, jo? Možná ti pošlu něco na zpestření.“ Mrknu na něj, otevřu dveře a vystoupím – záměrně se při tom trochu nakloním, aby si všiml, jak mi šaty obepínají křivky.
Zaklepám na Vláďovy dveře, a když mi otevře, stojí tam v tričku a kraťasech, vlasy ještě trochu rozcuchané od spánku, ale s tím šibalským úsměvem, který mě včera okouzlil. „No nazdar, Kristýno. Ty fakt nemáš dost, co?“ řekne a vtáhne mě dovnitř. Sotva se za mnou zavřou dveře, přitiskne mě ke zdi a začne mě líbat – vášnivě, jako včera, a jeho ruce mi hned sjedou na zadek, který jemně stiskne přes šaty. „Manžel fakt čeká dole?“ zeptá se mezi polibky a já přikývnu. „Jo, a chce vědět všechno. Tak pojď, připravíme mu malou podívanou.“

Vláďa mě vede do obýváku, kde je velké okno s výhledem na ulici – odtud by manžel mohl zahlédnout alespoň stín, kdyby se díval. „Tak co, dáme mu něco na pohled?“ navrhne Vláďa a rozepne mi šaty, až zůstanu jen v průsvitném body. Vytáhnu mobil, udělám selfie – jeho ruce na mém pasu, já s provokativním úsměvem – a pošlu to manželovi se zprávou: „Už se rozjíždíme, lásko. Líbí se ti to?“
Vláďa se zasměje, stáhne mi šaty dolů a nechá mě stát jen v bodyčku a bez ničeho dalšího od pasu dolů. „Ty jsi fakt neuvěřitelná,“ řekne, klekne si přede mě a začne mě líbat na stehna, pomalu se přibližuje výš. Opřu se o parapet, zakloním hlavu a nechám ho, ať mě rozmazluje – je to rychlé, intenzivní a já si uvědomuji, že manžel dole v autě asi tuší, co se děje. Po chvíli se zvedne, sundá si tričko a kraťasy a jeho vzrušení je zjevné. „Ochrana?“ zeptám se, ale on jen pokrčí rameny. „Po včerejšku víš, že to zvládnu i bez,“ odpoví a otočí mě zády k sobě.
Přitiskne mě k oknu, ruce mi položí na sklo a začne – pomalu, ale intenzivně, abych cítila každý jeho pohyb. Držím se parapetu, nohy se mi chvějí a v hlavě mi běží, jak manžel dole čte moje zprávy a představuje si tohle všechno. Vláďa mě chytne za vlasy, jemně mi zakloní hlavu a zašeptá: „Řekni mu, jak se máš.“ S třesoucí se rukou vezmu mobil a napíšu: „Miláčku, bere si mě u okna. Je to…intenzivní.“ Pošlu to a slyším, jak Vláďa zrychlí – jeho pohyby jsou hlubší, ruce mi sjedou na prsa a sundají podprsenku.

Po chvíli mě otočí, posadí na pohovku a roztáhne mi nohy. „Ještě jednu fotku,“ řekne a já mu podám mobil. Klekne si mezi moje stehna, blízko mě, a cvakne snímek – ne příliš odvážný, ale dost na to, aby manžela rozrušil. Pošle ji sám s textem: „Tvoje žena je skvělá, kámo.“ Pak odloží mobil a pokračuje – znovu mě vezme, tentokrát na pohovce, moje nohy má přes ramena a já se nechávám unést dalším vzrušením. Když cítí, že je blízko, zeptá se: „Kam tentokrát, dračice?“ „Na břicho,“ vydechnu, a on mě položí na zem a nechá svou stopu stékat po mém těle.
Po rychlé sprše se obléknu a kráčím k odchodu, u dveří mu dám pusu, jemně ho pohladím a řeknu: „Díky za dopoledne. Třeba zase někdy.“ On se jen zasměje: „Kdykoliv, Kristýno.“
Venku nastoupím do auta, kde manžel sedí s mobilem v ruce, tvář zarudlou a oči rozšířené. „Tak co, lásko?“ zeptám se a sednu si vedle něj. „Viděls ty fotky? Cítils, jak mě tam měl?“ Přikývne, hlas chraplavý: „Jo, miláčku. Byl jsem z toho… úplně mimo. A ta u okna – doufal jsem, že tě tam ze spodu uvidím.“ Zasměju se, položím mu ruku na stehno a pomalu ji posunu výš. „Možná příště. Ale teď mě odvez domů – chci, abys mě tam dole ochutnal.“

Cestou domů je ticho, ale napětí mezi námi je cítit. Když zaparkuje, chytnu ho za ruku a táhnu rovnou do ložnice. „Lehni si,“ řeknu mu, svléknu se a posadím se mu na obličej – přesně jako včera. „Cítíš, jak po něm voním?“ On mě poslechne, jazykem mě zkoumá a já mu vyprávím, jak mě Vláďa bral u okna a jak jsem se cítila. Další vlna rozkoše přijde rychle, a když skončím, lehnu si vedle něj, oba zadýchaní.

„Miláčku,“ zašeptá mi po chvíli, „tohle je lepší, než jsem si kdy představoval.“ Usměju se, políbím ho a odpovím: „ I mě se to začíná čím dál více líbit.,,