Holka přes inzerát – její odpověď

Napsal jsem ten inzerát jen tak. Prostě jsem měl chuť. “Hledám ženu na jednu noc. Bez zbytečných otázek, bez slibů. Jen tělo na tělo. Ozvi se, jestli máš odvahu.”

Většina zpráv byly hlouposti nebo falešné profily. A pak jedna jediná, stručná: “Lavička v parku, dnes 21:15. Poslední u lesa. Budu mít červený šátek. Buď tam, jestli to myslíš vážně.”

Myslel jsem to vážně.

Byla už skoro tma, když jsem došel k té lavičce. Seděla tam. Dlouhé nohy, kabát, vlasy do culíku a ten šátek – rudý jako hřích. Zvedla oči a pousmála se. „Ty jsi ten inzerát?“ „Jo.“

„Dobře. Pojď sem.“ Ani slovo navíc. Jen ten hlas – klidný, ale s napětím pod povrchem. Sedl jsem si vedle ní, cítil její parfém, něco jemně květinového, ale s ostrým koncem. Taková, co voní i hodinu po tom, co odejde.

Přitáhla si mě k sobě, jako by mě znala. Líbat ji bylo jako padat – bez možnosti zbrzdit. Její jazyk, její ruce, její dech – všechno chtělo víc. A já taky.

Rozepnula mi bundu, stáhla si vlastní kabát. Pod ním měla krátkou sukni a těsné tílko, které jí obkreslovalo bradavky. „Chci cítit, že to nebyl jen prázdný inzerát,“ zašeptala mi do ucha.

Pak si mě přitáhla mezi nohy, přehodila je přes lavičku, nasedla na mě jako na koně. Rychle, bez zdržování. V očích oheň. Cítil jsem její teplo skrz látku, pohybovala se pomalu, nespěchala – dráždila mě tím k šílenství. Když jsem do ní vklouzl, byla už vlhká, připravená. Vzdychla mi do krku a já ucítil, jak se chvěje.

Ticho parku, jen její dech, naše kůže, napětí, sténání. Její nehty se mi zabořily do krku, zrychlovala, až se začala třást. Ještě pár pohybů a vybuchl jsem taky.

Zůstala na mně sedět, hlavou opřená o moje rameno. Pak jen řekla: „Tohle si ulož do paměti. A nesnaž se mě najít.“

A odešla do noci.