Svatby fakt nemusím. Nacpaný obleky, přetvářka, švédskej stůl, kde ti před nosem zmizí poslední losos, a všechno to falešný nadšení typu „brzy přijdeš na řadu i ty!“ Jo, jasně, babi.
Ale tahle svatba byla jiná. Protože tam byla ona.
Linda. Družička s šaty barvy vína, který se na ní držely tak, že i ten vínovej ubrus žárlil. Měla vlasy stažený do ležérního drdolu, z něhož vypadávaly pramínky přesně tak strategicky, že jsem měl podezření, že to trénovala s větrem a zrcadlem.
První kontakt? Při tanci. Neumím tancovat. Ona jo. Takže si mě „vzala na starost“. Držela mě za košili, vedla mě jako ztracenýho turistu a přitom se smála tak upřímně, že jsem chtěl, aby ten moment trval věčně. Anebo aspoň dost dlouho na to, abych se z toho nevykecal.
Pili jsme. Flirtovali. A někdy kolem půlnoci, když už se rozpadla atmosféra i dort, jsme skončili venku za sálem. Jen my dva. Ona s pohárem šampaňského v ruce, já s hlavou plnou „co by, kdyby“.
„Víš, že máš pohled jako někdo, kdo si neumí rozepnout kravatu?“ řekla a přiblížila se.
„A ty vypadáš jako někdo, kdo s tím rád pomáhá,“ odpověděl jsem, což bylo asi nejhloupější a zároveň nejpravdivější, co jsem kdy vypustil.
Rozepnula mi ji. Pomalu. Jako by každé rozvázání uzlu mělo svůj důvod. A pak – polibek.
Žádný hollywoodský přehmat. Byl to polibek, co tě uzemní. Ne stylem blesku, ale jako když ti v hlavě zhasne všechno kromě jednoho bodu: jí.
Vzala mě za ruku a vedla mě dovnitř, ale ne zpátky na taneční parket. Prošli jsme chodbou kolem šatny a zamkli se v malém, polotmavém salonku. Ticho. Jen naše dechy.
Když mi začala rozepínat košili, byl jsem nervózní jako puberťák. Ale její dotek byl klidnej, jistý, a přitom něžnej. Každý její pohyb měl rytmus. Ne spěch. Spíš rituál.
Přitáhl jsem si ji blíž. Její šaty klouzaly po kůži, když se ke mně tiskla. Cítil jsem, jak se jí zrychluje dech, jak se napíná proti mně, jak si bere, co chce, a zároveň mi dává všechno.
Dotýkal jsem se jí – klouzal jsem prsty po jejích zádech, po nahé kůži ramen, kde jí šaty lehce sklouzly. Každý její nádech mi připadal jako svolení jít dál. Když jsem jí stáhl ramínka a látka spadla níž, nechala mě. Dívala se mi do očí, ale přitom se celá třásla tím napětím – jako kytara, která čeká na první dotek struny.
Její tělo bylo hladké, hebké. Vášnivě jsem jí líbal klíční kost, sjížděl rty níž, poslouchal, jak se jí zrychluje dech. Zastavila mě jen proto, aby mi sundala košili úplně a stáhla mě na gauč. Sedla si na mě obkročmo, její stehna pevně sevřela moje boky. Byla odvážná, ale zároveň opatrná – jakoby každým pohybem zjišťovala, kde končí naše hranice.
Když jsem jí zajel pod šaty a sjel podél stehen až ke krajce silonek, zavřela oči. Její tělo reagovalo na každej dotek – jako kdybych jí četl. Cítil jsem, jak je připravená, jak se mi poddala. Žádná hra. Jen touha.
Byli jsme jako dva lidi, co se dlouho ovládali, ale teď konečně mohli pustit brzdu. Hladili jsme se, líbali, sténali tiše, přerývaně. Milovali jsme se pomalu, v hlubokém rytmu, který nám nikdo nediktoval. Žádné rozptýlení, jen ona a já, ve vlastním čase, v jediném okamžiku, který existoval.
A když to skončilo, zůstali jsme tam – zpocení, zadýchaní, omotaní jeden kolem druhého, jako bychom se báli, že se rozpadneme, když se pustíme.
„Tak… kdy je další svatba?“ zašeptal jsem.
Zasmála se. A ten smích byl všechno, co jsem ten večer potřeboval slyšet.
