Jmenuju se Věra. Je mi čtyřicet tři. Jsem štíhlá, až trochu hubená, ale postavu mám pevnou, prsa střední, zadek drží. Kdysi jsem byla hezká, teď jsem... zajímavá.
Můj muž Jirka je o dva roky starší.
Není žádný manekýn, ale má chlapskou postavu, široká ramena, pevná stehna a hezký zadek. Má trochu bříško, ale co.
My dva už máme své za sebou — děti, krize, ticho po sexu. Ale teď...
Teď máme něco nového.
Ten víkend jsme přijeli na chatu. Jen my dva. Oheň v kamnech, lahev vína, postel ustlaná. Vypadalo to jako další pokus o manželskou romantiku.
Připravila jsem skleničky a šla si dát sprchu.
Večer byl tichý. Tělo mi říkalo, že by možná i chtělo, ale hlava... hlava měla jiný plán.
Jirka seděl v křesle, nohy roztažený, tepláky napůl přes koleno.
Na klíně tablet, v uších sluchátka.
Obrazovka plná orálního porna — střih za střihem, ženský na kolenou, pusy plný ptáků, cákance do krku, výstřiky na jazyk, polykání.
Tichý sten, cukající koule, obličeje zbožně zasemeněný.
Kouká na to, trochu se pohupuje, oči přilepený k obrazovce.
Vypadá, že nevnímá nic kolem.
Nevšiml si, že se dveře od koupelny otevřely.
Nevšiml si kroku na dlažbě.
Nevšiml si Věry, jak stála ve dveřích — vlasy vlhký, ručník kolem pasu, prsa volně, tělo rozehřátý párou.
Stála tam. A sledovala. Beze slova. Dlouho.
Pak udělala jeden krok.
Druhý.
Až stála vedle něj.
Jirka se lekl — vytáhl si sluchátka, ucuknul tabletem.
Pozdě.
Na obrazovce zrovna ženská polykala semeno, držela si přitom stříkajícího ptáka oběma rukama. Kamera zespoda. Detaily výstřiků a kapek.
Věra se ani nepohnula.
Jen se na něj dívala.
„To tě bere?“
Ticho.
Jirka polknul. Pomalu sklopil tablet na klín a nenápadně ukrýval svou erekci.
„Jen tak... z nudy.“
„To vypadá spíš z touhy.“
Odmlka.
Věra se sehla. Vzala mu tablet z ruky a bez mrknutí vypnula přehrávání.
„Takže kouří? Polyká? Cáká jí to na obličej? To bys chtěl?“
Jirka neřekl nic.
Ale jeho pták byl tvrdý jak železo.
Věra přešla k oknu. Zadívala se ven. Pak zpět na něj.
„Víš co? Možná to zařídím. Ale podle mých pravidel.
A já mám jen dvě.“
Věra udělala pár kroků zpět k němu.
Nespěchala.
Každý krok jako kdyby víc ovládal prostor než její hlas.
Tablet odložila na stůl.
Sklonila se, rozvázala ručník a nechala ho sklouznout z boků.
Na sobě nic.
Tělo rovné, pevné.
Prsa hrdě vypnutá, bradavky tvrdé, kůže lesklá od sprchy.
Bez jediného slova si sedla před Jirku — přímo naproti, roztáhla nohy jen tolik, kolik stačilo k záblesku její vlhké kundy.
Ruce opřela o kolena. Pánev lehce vpřed.
Jirka byl zticha.
Tvrdý jak kovaný hřeb.
Oči na ní.
Ale pořád nepromluvil.
A pak promluvila ona.
„Jestli chceš něco takovýho, jak jsi právě sledoval… mám dvě podmínky.“
Odmlčela se.
Věděla přesně, jak dlouho.
„Za prvé… budu u toho. Sedět. Koukat.
Budu vědět, co se děje, kdo tě má v puse a co ti z něj teče.
Když se mi to přestane líbit, končíte. Bez řečí.“
Naklonila se dopředu. Lokty na stehna. Prsa skoro u kolen.
Vůně její kůže šla přímo do jeho mozku.
„A za druhé…
Ty i ta, co tě bude kouřit — budete mít ruce svázaný. Za zády.“
Oči se jí ani nehnuly.
„Žádný dotýkání. Žádný honění. Žádný sex.
Jen její pusa. Jen její jazyk. Jen moje pravidla.“
Opřela se zpět.
Chvíli ho sledovala.
Pak zvedla bradu.
„Tak. Pořád to chceš?“
Jirka zíral na Věru, jak sedí před ním, nahá, klidná, pevná.
Nohy lehce roztažené, bradavky napnuté, oči bez mrknutí.
To napětí v něm už neměl kam narvat.
Péro mu trčelo ve vytahaných teplácích, napnutý jak luk před výstřelem.
Udělala mu to hlavou. Ne pohybem. Atmosférou.
Pomalu se zvedl, přešel k ní zezadu, ruce napřažené k bokům.
Chtěl ji ohnout přes křeslo, roztáhnout jí půlky a zajet do ní.
Teď hned. Bez řečí.
Ale Věra se jen otočila, pevně ho zastavila dlaní na hrudníku.
„Zadrž.“
Jirka se nadechl, ale nic neřekl.
„Nejdřív jazyk. Chci cítit tvoje lízání. Ne tvý koule.“
Zvedla nohu na stůl.
Stála nahá, otevřená, z její kundy se linula vůně sexu.
Ukázala na zem.
„Klekni.“
Jirka poslechl. Kolena mu dopadla na dřevěnou podlahu.
Obličej mezi její stehna.
Začal pomalu. Tah jazykem přes pysky, zespodu nahoru.
Pak zanoření. Klitoris. Jemný kroužek.
Věra se chvěla, ale kontrolovaně.
Dívala se dolů na jeho vlasy, jak mizí mezi stehny jako pes pod stůl.
Přesně jak chtěla.
Když skončil, měl jazyk unavený a srdce v krku.
Ale stál.
Tvrdý pořád jak ocel.
Věra přešla ke stolku, vytáhla kondom, hodila mu ho do ruky.
„Nasadit. Teď.“
Roztrhl obal, natáhl latex na svůj napjatý penis.
Když byl připravený, stoupnul si za ni, pohladil ji po zádech.
„Můžu?“
Věra se ohnula přes křeslo. Nastavila zadek.
Chvíli to vypadalo, že ho opravdu pustí dovnitř.
A pak otočila hlavu.
„Ne. Jen si ho vyhoň. Pěkně přede mnou.“
Jirkovi spadla čelist.
„Cože?“
„Chci tě vidět, jak se uděláš do šprcky.
Jak si to pustíš do ruky a nic z toho nemáš.“
Zatnul čelist. Začal si ho honit. Rukou přes latex, pevně.
Stál za její prdelí, vyděl vyšpulené pysky její kundy a nemohl dovnitř.
Věra se dívala přes rameno.
Oči jako břitva.
„Pořád tě to porno tak bere? Tak se ukaž.“
Trvalo to jen chvíli.
Zastánání, výdech, cuknutí — a pak sperma začalo plnit špičku kondomu.
Jirka zaklonil hlavu, se zaťatými zuby pustil všechno.
Když skončil, stáhl si kondom, zavázal na něm uzel.
Věra se zvedla.
Vzala mu ho z ruky a odnesla do koše, jako by vyhazovala obal od večeře.
„Pro dnešek máš hotovo. Pojď spát.“
-1-
Ráno bylo tiché, ale rozhodně ne klidné.
Věra už byla vzhůru. V kuchyni se ozývalo praskání másla na pánvi, rytmus nože na prkénku.
Měla na sobě župan, vlasy lehce rozcuchané, tvář soustředěná.
Prostřela stůl. Tři místa.
Jirka to zahlédl hned. Tři talíře. Tři hrnky. Tři lžičky.
Zarazil se v půlce pohybu, když si naléval kávu.
„Čekáme někoho?“
Snažil se o nenucenost, ale hlas mu zněl o něco výš.
Věra chvíli mlčela. Do pánve rozklepla vejce.
Pak tiše:
„Jo. Někoho jsem pozvala.“
Otočila se bokem, zády ke stolu, a klidně pokračovala v přípravě jídla.
„Koho?“
„Ženskou. Přes inzerát.
Slíbila, že tě vykouří. Důkladně.“
Zvedl hlavu od hrnku.
„Cože? Jak jako přes inzerát?“
Věra odložila lžíci, utřela ruce do utěrky a pohlédla mu přímo do očí.
„Hledá se zkušená žena, co zvládá orál až do konce a má ráda polykání. Podmínky přísné. Odměna — víkend na chatě a zážitek, co se nezapomíná.“
Chvíli ticho.
Jirka zíral. Nevěděl, co na to říct.
Čekal nějaký test? Past? Nebo... reálnou nabídku?
Věra se k němu přiblížila.
Položila před něj talíř.
„Neptej se kdo. Nech se překvapit.
Bude tu každou chvíli.“
-2-
Jirka seděl u stolu, zaražený jak hřebík.
Zamrkal. Pak se trochu pousmál, jako by to bral jako vtip.
Ale nebyl to vtip.
Věra mu právě řekla, že pozvala cizí ženu, aby ho vykouřila. A ne jen tak — ale přes inzerát.
V hlavě měl vichr. V rozkroku tlak.
Péro se mu zvedlo tak rychle, že tepláky mu napnuly látku v klíně jak stan ve větru.
Chtěl něco říct, ale nedokázal formulovat jedinou větu.
A když se podíval na Věru, jen si klidně srkala kávu a pak přiložila plátek sýra na topinku.
Zamrkal, zamračil se, ale tělem mu stejně projel ten hluboký, syrový vzruch.
Myšlenky mu skákaly mezi:
„Kdo to bude? Jak vypadá?
Bude mladá? Zkušená?
Věra to fakt dovolí? Bude se koukat? Bude se smát?“
Nestihl se ani zakousnout.
Zvenku se ozval zvuk motoru. Štěrk pod pneumatikami.
Zabrzdění. Tlumený klepnutí dveří.
Taxi.
Otočil se ke dveřím.
Z okna bylo vidět jen zadek auta a postavu, co právě obcházela kufr. Za stromy — rozmazaná silueta. Ženská. Ale zatím neidentifikovatelná.
Jirka se zvedl, jako by mu nohy povstaly samy.
„Počkám ji u dveří—“
„Sedni si.“
Věřin hlas byl klidný. Ale řízl jako nůž.
Jirka ztuhnul.
„Se stojícím ptákem ven nepůjdeš. Nechci, aby sis udělal ostudu hned při prvním kontaktu.“
Spustil pohled dolů. Tepláky mu trčely jak voják na přehlídce.
Ztuhnul.
Věra v klidu vstala od stolu, zapnula si župan, srovnala si vlasy v zrcadle a beze spěchu přešla ke dveřím.
„Zůstaň, kde jsi. Přivedu ji.“
A zmizela za dveřmi.
Jirkovi zbyla snídaně. A péro, co by prokázalo identitu i beze jména.
Jirka nedokázal sedět.
V hlavě mu to hučelo jak komín. Péro se mu pořád tyčilo a krev mu hučela až do spánků.
Zvedl se. Pomalu. Jak ve snu.
Krok za krokem došel ke dveřím. Chtěl jen nakouknout, zahlídnout, aspoň siluetu.
Ale než tam došel, klika se pohnula. Dveře se otevřely.
Dovnitř vklouzla Věra — a za ní ženská.
Silueta proti světlu.
Ale Jirka ji poznal okamžitě.
Zastavil se na místě.
Tělem mu projel šok jako facka.
Lenka.
Kurva. Lenka.
Jeho dávná známá.
Kamarádka Věry z práce.
Ta, co měla větší prsa, kulatější zadek a smích, co se zavrtával pod kůži.
Chodila v upnutých sukních a vždycky nosila halenky bez podprsenky, i když šla jen vyzvednout oběd z kantýny.
Nikdy na ni nesáhl.
Nikdy na ni neměl koule.
A teď… vstupuje do jejich chaty jako pozvaná děvka.
Na víkend.
Na ptáka.
Na semeno.
Lenka se zastavila za Věrou.
Pohled sklouzla po Jirkovi. Neřekla nic. Jen drobný úsměv — věděla, že ji poznal.
A podle boule v jeho teplácích poznala i všechno ostatní.
Jirka stál v tichu. Mozek mu křičel, péro tepalo.
V hlavě měl jen dvě myšlenky.
„Tohle se fakt děje?“
A
„Sakra, kdy si mě vezme do pusy?“
-3-
Lenka se sotva zavřely dveře otočila k Věře.
Ne trapně, ne nejistě — jistě, klidně, sebevědomě.
Přešla k ní blíž.
„Ahoj,“ řekla tiše, ale tónem, který už naznačoval víc než jen zdvořilost.
Objaly se.
Ne dlouze. Ne teatrálně.
Ale bylo v tom napětí.
Dotek boky, prsa o prsa.
Těla se znala víc než jejich slova, chemie mezi nimi fungovala.
A obě to cítily.
Na vteřinu se k sobě natočily.
Lenka zvedla ruku, pohladila Věru po zádech, lehce přitiskla čelo k jejímu.
Přesně ten moment, kdy se rty mohou potkat — a v jiném vesmíru by se to stalo.
Lenka se lehce naklonila dopředu.
Chtěla ji políbit. Na ústa.
Ale Věra uhnula.
Ne prudce. Jen o půl hlavy.
Ztuhla.
V hlavě jí totiž bliklo to jediné, co nešlo vypnout:
Obraz Lenčiných úst.
Otevřených.
Zasklených slinou.
A plných sperma jejího vlastního muže.
Jak jí to Jirka cáká do krku.
Jak to polyká.
Jak jí to zůstává mezi zuby.
Představa tak odporná, že jí stáhlo žaludek.
„Ne,“ řekla tiše.
Krátce.
Ale bylo v tom všechno.
Lenka se zarazila.
Cítila to.
Ustoupila.
O krok.
Věra se zhluboka nadechla a podívala se stranou.
„Nedělej to. Ne dnes.
Ne dokud...“
V hlavě se jí roztáhla stará vzpomínka.
První a poslední pokus.
Když byla mladší, chtěla být odvážná. Vzala Jirkův penis do pusy — jenže jakmile ucítila chuť spermatu, nával horkosti, slanosti, živočišna…
nechala se přemoci.
Zvedl se jí žaludek.
Doslova. Pozvracela se.
Před ním.
Před sebou.
A od té doby — jen myšlenka na semeno v puse jí sevřela krk a zalila studem.
A tak teď...
Když pozvala jinou ženu, aby to udělala za ni, aby spolkla to, co ona nemůže...
nebyla to jen hra.
Byl to trest.
Za slabost.
Za odpor.
Za to, že v něčem selhala jako žena.
A jestli to Lenka zvládne — jestli to bude krásné, zbožné, a Jirkovi se to vryje pod kůži…
pak aspoň prostřednictvím někdo zvládne to, co ona nikdy sama nedokáže.
Zarazila se.
Neřekla víc. Nemusela.
Jirka to celé sledoval z pár kroků.
Naprosto ztuhlý.
Nechápal, ale cítil, že tohle je víc než erotika.
Tohle je síť. A on je chycený mezi dvě ženy, které se přitahují — a zároveň drží zpátky kvůli němu.
Lenka ustoupila o krok, rukou si uhladila vlasy a roztáhla koutky do malého, sebevědomého úsměvu.
Krátké ticho.
Pak koukla střídavě na Věru a Jirku a s tím svým nenuceným klidem pronesla:
„Tak… jste připravení?“
A s úsměvem dodala:
„A mám si sundat jen boty… nebo i všechno ostatní?“
Věra se lehce pousmála.
Zatímco Jirka neřekl nic — jen zíral.
Zíral přímo na Lenčina prsa.
Na to, jak se pod bílou halenkou rýsují bradavky.
Na to, jak jí každým nádechem látka klouže po kůži.
V teplákách cítil tlak, jaký už skoro bolel.
Lenka ten pohled cítila.
Neuhnula.
Věra si ten moment vychutnala.
Postavila se k oběma, zkontrolovala situaci pohledem velitelsky klidným a pronesla:
„Zatím si Lenko zuj jen boty.
To ostatní — po snídani.“
Pak otočila hlavu k Jirkovi, který měl zorné pole stále zaseknuté o kus níž.
„A ty se laskavě posaď, než si tu zlomíš čelist.“
Věra bez dalšího slova přešla do kuchyně.
Zaměřená. Jako by teď byla míchaná vejce důležitější než pohledy, které se právě rozběhly po místnosti.
Ale cítila to. Cítila všechno.
Lenka zůstala v předsíni.
Shýbla se, aby si zula boty.
A právě tehdy — ne náhodou, ne trapně — se bokem otřela o Jirku.
Přímo o bouli v jeho teplácích.
Krátce. Měkce.
Jako když se těsně mineš v tramvaji… ale přesně víš, čeho ses dotkla.
Jirka se nepohnul.
Zamrzl.
Srdce mu vynechalo takt.
Cítil přes látku její stehno. A ten tlak mezi nohama mu z pulzujícího ptáka udělal granát bez pojistky.
Lenka se narovnala, pomalu šla směrem ke stolu.
A když ho míjela zezadu — trochu se předklonila.
A otřela se mu o stehno zadkem. Kulatým, měkkým, přesně tím, co si pamatoval z její chůze na chodbách kanceláře.
Zasekl se mu dech.
Neodvážil se otočit hlavu.
Seděl jak přibitý.
Nikdo nic neřekl.
Ale ticho mělo hustotu těla.
Věra v kuchyni míchala vajíčka.
Lenka si sedla.
Jirka zíral před sebe.
Každý z nich byl nervózní. Ale jinak. A kvůli jinému.
Snídaně probíhala v napjatém mlčení.
Káva chladla. Věra přinesla míchaná vejce, rozložila talíře, přidala pečivo.
Nikdo se pořádně nenajedl.
Lenka si hrála s okrajem ubrousku.
Jirka zíral do vajec, jako by v nich hledal instrukce, co má dál dělat se životem a erekcí.
Ticho sedělo u stolu jako čtvrtá osoba.
-3-
A právě když už to v Jirkovi začalo vařit na doraz,Věra promluvila.
„Lenko…
máš s sebou ten dárek pro Jirku?“
Hlas naprosto klidný.
Ne hlas, co rozbíjí ticho — ale ten, co ho přetavuje v nástroj.
Lenka se pousmála.
Natáhla se pro kabelku položenou vedle židle.
Zvedla z ní malou černou krabičku, převázanou rudou stužkou.
Podala ji Věře.
Věra ji nepoložila. Ani mu ji nepodala jemně.
Položila ji přímo před Jirku. Pomalu. Se vší váhou významu.
„Rozbal si to.“
Jirka koukl na krabičku. Pak na Věru.
Pak na Lenku.
Ani jedna z nich neuhnula pohledem.
Rozvázal stužku.
Zvedl víčko.
A zamrzl.
Uvnitř ležela ocelová klec na penis. Lesklá, chladná, s drobným zámkem a klíčkem vloženým do výstelky.
Byla menší, než by čekal — až ponižujícím způsobem přesná.
Tvarově ladila k realitě. A to ho zabolelo nejvíc.
Chvíli na ni jen koukal.
Jak na cizí věc.
Pak mu to došlo. Ne jako vtip. Ne jako hra. Ale jako fakt.
Věra sklonila hlavu k jeho uchu.
„Aby tě nenapadlo si s ptákem hrát dřív, než dovolím.“
Jirka pořád držel krabičku.
Díval se na klec, jako by to byl artefakt z jiného světa.
Realita se mu právě zavřela do ocelového tvaru.
Věra se zvedla od stolu.
Ruce volně podél těla, oči bez emocí.
Postavila se naproti němu, přikývla směrem k podlaze.
„Pojď sem.“
Jirka vstal.
Pomalu. Ztuhle.
Tepláky napnuté, péro pořád tvrdé, protože mozek ještě nesrovnal to, co se dělo.
Přistoupil.
Věra beze slova vklouzla prsty za jeho pas a prudce mu stáhla tepláky ke kolenům.
Péro mu vyskočilo jako pružina, tepalo v prostoru.
Lenka zadržela dech.
Věra ho chytla. Ne jemně. Pevně.
Druhou rukou mu sevřela koule.
Pevně. Bolestivě.
Jirka zasyčel, kolena se mu podlomila, v očích mu problikla jiskra bolesti.
„Stůj.
Nevrť se.“
Stisk zesílila.
Z penisu mu tlakem vyprchalo napětí.
Erekce ochabla.
A to byl její okamžik.
Věra pustila koule.
Sehla se, vzala klec z jeho ruky, otevřela ji.
Jedním plynulým, nacvičeným pohybem nasadila zařízení na jeho povadlý penis.
Zasunula zámek.
Zaklapla.
Klik.
Z krabičky vytáhla drobný klíček, navlékla ho na černou šňůrku.
Bez jediného slova si ji přehodila přes krk.
Klíček na její kůži.
Jeho pták v kleci.
Lenka to všechno viděla.
Věra se otočila od Jirky a Lenky.
Zkontrolovala si šňůrku s klíčem, ujistila se, že visí přesně uprostřed výstřihu.
Pak prstem ukázala ke dveřím.
-4-
„Jirko. Vezmi Lenku a ukaž jí chatu. Ložnici, koupelnu, bazén. Všechno.
Ale —“
Otočila k nim hlavu zpět, pohled chladný jak led v karafě.
„Bez dotyků.
Bez líbání.
Bez olizování.
A rozhodně bez ptáka kdekoliv, kde ho nechci.“
Lenka se lehce uchechtla.
Ale Věřin výraz byl kamenitý.
Jirka polkl. Přikývl.
Klícka mezi nohama ho při každém kroku táhla zpět do reality.
Věra beze slova odešla zadním východem.
Na terasu.
Rozložila nízkou pohovku se silnými polštáři, vytáhla karafu s vychlazeným bílým, tři sklenky.
Pohodila přes opěradlo přehoz. Usedla. Nalila si.
Víno bylo studené. Ona ne.
Uvnitř chaty mezitím Jirka vedl Lenku.
Ukázal jí ložnici — ještě rozházenou z noci, ale načechranou.
„Tady... spíme.“
„Vy dva, nebo já s ní?“
„Já... nevím.“
Přešli do koupelny.
Bazén.
Zastíněný kout se dvěma lehátky, voda klidná.
Lenka se rozhlížela.
Chodidla bosá. Boky se jí pohybovaly lehce, ale Jirka cítil každé zavlnění.
Všimla si, že se nedívá jen na cestu.
Když procházeli kolem zrcadla na chodbě,
Lenka se v něm zastavila a podívala na jeho rozkrok.
„Nepřipomíná ti to obojek pro psa?
Takhle zepředu?“
Usmála se.
Jirka nic neřekl.
Jen došel ke dveřím na terasu a otevřel je.
Věra už tam seděla.
Pohodlně usazená, nohu přes nohu, sklenka vína v ruce.
Pohledem přejela Lenku od hlavy až k patám.
Pak Jirku.
Pak pozvedla sklenku.
„Na víkend.“
-5-
Věra si přihnula ze sklenky, pak se otočila na Lenku, která stála vedle pohovky trochu nesměle.
„Posaď se. Vedle mě.“
Lenka si přisedla, lehce se usmála, ale v očích jí stále hrála jemná nervozita.
Tělem se opřela o polštář, boky kousek od Věřiných.
Věra kývla na Jirku.
„Nalij Lence víno. Pak mi začni masírovat nohy.“
Jirka nalil. Ruka se mu trochu třásla.
Nalil i sobě, ale neodvážil se napít.
Věra mu chodidla položila rovnou do klína.
Klícka cinkla o její paty.
Zakroutil se.
Každý pohyb tlačil kov na kůži, tlak uvnitř rostl.
Tělo chtělo vystřelit, ale železo ho drželo jako obruč.
Začal jí masírovat chodidla. Pomalu. Opatrně.
Věra se lehce usmívala, víno v ruce, pohled do zeleně za plotem.
Jirka sjel prsty níž. Pak výš.
Začal pomalu masírovat přes nárt, přes kotník, přes lýtko…
A pak — ruce mu zajely na vnitřní stranu jejích stehen.
Věra se ani nepodívala.
Jen v tichu zvedla ruku a zasyčela:
„Ne.“
Pak se zvedla, s klidem postavila sklenku na stůl.
„Jdu do kuchyně. Zkontroluju oběd.“
Když míjela Jirku, pohledem mu sjela na ruce.
Zastavila se.
Nahnula se k němu a polohlasem dodala:
„A ty zatím masíruj Lenku. Ale pozor —
kotníky jsou limit.
Nadzvedneš prst výš,
a klíček se stěhuje do mrazáku.“
Pak odešla.
Klidně. Bez pohledu zpět.
Jirka zůstal klečet.
Mezi ním a Lenkou jen její chodidla.
A péro v pasti, co pulsovalo o ocel.
Jirka si sedl před Lenku.
Bez slova. Bez pohledu do očí.
Vzhlížel k jejím nohám.
Přiložil ruce.
Začal masírovat.
Lenka mlčela.
Občas se pohnula, jen o milimetr.
Když mu prsty sklouzly přes nárt, zachvěla se jí kůže.
Klekal před ní.
Horký, zamčený, hladový.
Každý dotek chodidla připomínal, co nemůže mít.
Lenka si udělala větší pohodlí a trochu víc roztáhla nohy.
Ale nic neřekla.
Žádná výzva.
Jen gesto.
Jirka si všiml — ale ruku nezvedl výš než po kotník.
A pak:
klapnutí dveří.
-6-
Věra byla zpátky.
Věra se vrátila na terasu s čistým pohledem a lehkým gestem ruky oznámila:
„Oběd je na stole. Pojďte.“
Víno zůstalo.
Teplé, nedopité, zapomenuté.
Touha chutná líp než sauvignon.
Všichni přešli do kuchyně.
Na stole voněl oběd — jednoduchý, vydatný.
Žádné dlouhé řeči.
Jenom příbory, žvýkání, mlčení, krátké pohledy.
Každý jedl jinak:
Lenka s lehkou nervozitou.
Jirka se staženým krkem.
Věra naprosto klidně.
Jakmile poslední sousto zmizelo, Věra odložila příbor.
Otřela si ústa.
Zvedla pohled na Jirku.
„Půjdeš do ložnice.“
Jirka polkl.
„Svlékneš se úplně.
Všechno dolů. Jen klícka zůstane.
A postavíš se k posteli.
Ne abys seděl. Ne abys si lehnul.
Budeš stát. A čekat.“
Jirka mlčky přikývl.
Zvedl se, prošel kolem nich.
Krok po kroku do ložnice.
Do ticha. Do klece. Do poslušnosti.
-7-
Věra zůstala v kuchyni.
Lenka stála u stolu, lehce nervózní, víno před sebou, ale nedotkla se ho.
Věra sáhla pod pracovní desku a vytáhla plochou tmavou krabici. Položila ji na stůl a otevřela.
Uvnitř ležely pečlivě srovnané předměty:
– černý kožený obojek, pevný, měkký na vnitřní straně,
– kožená pouta s přezkami a kroužky,
– velký realistický připínací penis z růžové hmoty,
– krabička kondomů,
– gel s vůní broskví.
Lenka chvíli mlčela.
„To jako... všechno dneska?“
Zkusila vtip. Ale hlas měla nejistý.
Věra neodpověděla. Jen se k ní pomalu přiblížila.
Zastavila se těsně u ní.
Ruce zvedla k její halence a rozepnula první knoflík.
Pak druhý.
Třetí. A další.
Až byla halenka celá rozeplá.
Pod ní nic.
Žádná podprsenka. Jen její pevná, kulatá prsa.
A růžové bradavky, tvrdé, vystouplé.
Jemná kůže se zvedala s dechem.
Věra stáhla halenku z jejích ramen, nechala ji sklouznout dolů.
Dlaněmi jí přejela po pažích.
Pak vzhůru, zpět přes hrudník, a jemně vzala do dlaní obě ňadra.
Palcem přejela přes bradavku. Pomalu. Důrazně.
Lenka zavřela oči.
Z úst jí unikl tichý, zadržený výdech.
Věra přešla k jejímu krku, zapnula jí obojek.
Přezka cvakla.
Kůže sevřela kůži.
Ruce jí sjely dolů.
Rozepnula kalhoty.
Stáhla je — až dolů ke kotníkům.
Pod nimi Lenka měla bílé saténové kalhotky — tenké, lesklé, natažené přes klín, kde už bylo vlhko.
Věra přejela prsty přes látku.
Dotek přes kundičku. Jemný tlak.
Tepající, znervózňující.
Lenka zavrněla. Ruce jí cukly, chtěla se jí dotknout.
Ale Věra jí je chytla.
Rychle. Chladně. Bez váhání.
„Ne. Ty ne.“
Vytáhla kožená pouta.
Zapnula jí je na zápěstí.
A spojila je za zády krátkým řetízkem.
Lenka stála.
Nahá. V kalhotkách. V obojku. Ruce za zády. Prsa venku.
Dech zrychlený. Oči lesklé.
Věra si ji prohlížela.
Spokojená.
Klidná.
Věra se zadívala na Lenku.
Stála svázaná, dýchala mělce, tváře lehce zarudlé, bradavky tvrdé.
„Teď půjdeš za Jirkou.
Ale zůstaneš stát mezi dveřmi.
Neopovažuj se pohnout, dokud nepřijdu.“
Lenka přikývla.
Zvedla hlavu. Obojek jí tiše zavrzal na krku.
Otočila se, svázané ruce za zády, boky se jí mírně houpaly.
Odešla směrem k ložnici.
Jirka stál u postele.
Nahý.
Jen klícka na ptákovi.
Tělo napjaté, oči do země.
Uslyšel kroky.
-8-
Zvedl pohled.
A v rámu dveří stála Lenka.
Nahá až na bílé saténové kalhotky.
Na látce mezi stehny — tmavá skvrna.
Vlhká, jasná, nepopiratelná.
Prsa se jí zvedala v dechu. Malé růžové bradavky jí trčely vpřed, pevné, tvrdé.
Stála tiše.
Jirka ztuhl.
Cítil, jak mu klícka pulzuje tlakem, jak se jeho tělo marně snaží tvrdnout dál.
Zvedl rty. Chtěl něco říct.
Slovo. Jméno. Něco.
Ale v ten moment se za Lenkou objevila Věra.
Byla jen v rudých krajkových kalhotkách.
Její prsa volně.
Bradavky velké, tmavé, napjaté.
Tělo klidné, oči ledové.
Žena, která ví, že má kontrolu nad oběma.
Věra vešla do ložnice jako ticho před bouří.
Pohledem sklouzla po Lence — jak stojí, svázaná, nadržená, poslušná.
Pak k Jirkovi.
Jak dýchá, jak se cuká v pasti, jak nemůže odtrhnout oči od obou.
-9-
Věra přešla k nočnímu stolku.
Bez spěchu otevřela horní šuplík.
Kovový zvuk. Chladné cinknutí.
Zvedla z něj ocelová pouta — lesklá, těžká, funkční.
Otočila se s nimi v ruce. Pohled ostřejší než zámek.
„Nasadíš si je.
Teď hned.“
Jirka polkl.
Pomalu si vzal pouta, přiložil si je k zápěstím.
Klik – první zápěstí.
Klik – druhé.
Stál tam. Spoutaný. Nahý. Klec na péru. Nulová volnost.
Věra kývla směrem ke dveřím.
„Lenko — klekni.“
Lenka pomalu klesla na kolena v rámu dveří.
Kolena na dřevě, ruce stále svázané za zády.
Vzhlížela.
Dech jí tiše vířil vzduch před sebou.
Věra přešla k Jirkovi.
Nad rámem dveří, vysoko ve dřevě, zůstaly dva kovové háky — kdysi držely dětskou houpačku.
Teď se staly něčím jiným.
Zvedla Jirkovy ruce, navlékla pouta na háky.
Kov na kov. Tělo lehce natažené. Ruce nad hlavou.
Pérem nehýbal, ale klec ho tlačila při každém nádechu.
Zkontrolovala, že drží.
Pak se o krok stáhla.
Oběma rukama si přejela přes boky.
Z očí jí šlehal chlad i žár.
Jeden spoutaný muž.
Jedna pokleknutá žena.
A ona — připravená rozhodnout, co přijde dál.
-10-
Věra se otočila ke stolku, kde předtím odložila tmavou krabici.
Otevřela víko a sáhla dovnitř.
První — připínací penis.
Realistický, růžový, s popruhy už mírně napnutými, tělo pružné, hrozivě skutečné.
Položila ho na postel.
Pak sáhla znovu.
Krabička kondomů.
Nová.
Pak gel — broskvový, sladký, kluzký.
Lenka pozorovala každý její pohyb. Nehýbala se. Dýchala mělce.
Jirka visel v poutech, klícka se mu zmenšovala každým tepem.
A pak Věra sáhla ještě jednou.
Černá šňůrka.
Na jejím konci klíček.
Lesklý. Stejný, co měla předtím na krku.
Druhá verze — nebo náhradní? Kdo ví.
Přešla k Jirkovi.
Ani se ho nezeptala.
Jen se sklonila, vsunula klíček do zámku klece.
Cvak.
Zámek povolil.
A pak — jemné cinknutí, jak kov spadl na zem.
Klec stáhla. Pomalu.
Péro se mu okamžitě napjalo —
ale pod pohledem Věry se ani nepohnul.
Klekající Lenka měla oči přilepené na jeho tvrdém ptáku.
Lesklý, naběhlý, pulzující.
Pusa jí lehce pootevřená.
Ale nepohnula se.
Nesměla.
Ještě ne.
Věra odložila klec na noční stolek.
Postavila se mezi ně.
Královna v rudých krajkách.
A dvě těla pod ní, čekající na příkaz.
-11-
Věra přešla k posteli.
Bez jediného slova si na ni lehla bokem,
přesně na kraj — těsně u Lenky.
Zvedla jednu nohu,
pak druhou,
roztáhla stehna.
Krajkové rudé kalhotky se napnuly,
pak je stáhla bokem.
Vzduchem se rozšířila vůně vlhké, rozehřáté kundičky.
Hladká. Oholená. Připravená.
Přesně v úhlu, aby to Jirka viděl.
Každý detail. Každý záhyb. Každý záblesk vlhkosti.
Věra se zapřela lokty o matraci, zvedla horní polovinu těla,
a kývla na Lenku.
„Tak pojď.
Ukaž, co umíš.“
Lenka se zvedla z kleku.
Ruce pořád spoutané za zády.
Klekla k posteli,
přisunula hlavu mezi Věřina stehna,
a jazykem se jí dotkla přesně tam, kde to bylo nejvlhčí.
První tah.
Pak další.
Věra zůstala klidná, ale prsty jí zatnuly do pokrývky.
Jirka stál, spoutaný, napnutý,
a sledoval, jak Lenka s hlavou zabořenou v rozkroku jeho ženy
jazykem maluje kroužky na její klitoris.
Zkouška začala.
A Věra ji měla v plánu přečíst až do posledního líznutí.
-12-
Věra přistoupila k Lence zezadu.
Bez zbytečných řečí jí odepnula krátký řetízek, který spojoval kožená pouta za zády.
Kliknutí přezky.
Lenčiny ruce byly volné.
„Na všechny čtyři. A k němu,“ zazněl příkaz.
Lenka bez váhání klesla na kolena.
Dlaně na podlahu.
Zvedla hlavu a přisunula se k Jirkovi, který stále stál, připoutaný ke dveřním hákům.
Péro mu pulzovalo, červené, napjaté až k prasknutí.
Lenka ho nejdřív vzala do ruky.
Oči krátce vzhůru k Věře – jestli sleduje. Sleduje.
První dotyk jazykem byl opatrný.
Krátký tah.
Pak další, od kořene po špičku.
Jirkovi se zadrhl dech.
Spoutaný, bez možnosti pohnout se, jen přijímal každý tah jejích rtů.
Lenka ho obemkla pusou, pomalu, pevně.
Pohybovala hlavou rytmicky.
Za chvíli už nešlo poznat, jestli se ovládá – nebo jí to chutná.
Věra stála u postele.
Pozorovala všechno.
Nepromluvila.
Jen sledovala.
Její pohled sjel dolů.
Na Lence – bílé saténové kalhotky.
A na nich:
vlhká skvrna.
Ne malá.
Rozšiřující se.
Tepající.
Skoro jako by látka toužila, aby ji někdo stáhl.
-13-
Lenka stále klečela, obě ruce opřené o podlahu, ústa hluboko na Jirkově vzrušeném těle.
Hýbala hlavou plynule, její dech byl slyšet v celém pokoji.
Jirkův výraz se měnil mezi blahem a vnitřním třesem — nejen ze slasti, ale i z toho, že věděl, kdo se dívá.
A právě ta, která se dívala, se teď pohnula.
Věra přešla k Lence tiše.
S každým krokem jako by se vzduch v místnosti zahušťoval.
Zastavila se těsně za ní.
Natáhla ruku a lehce jí přejela přes boky.
Prsty se dotkly napnuté látky saténových kalhotek — vlhké, téměř přilepené.
Věra se sklonila, vklouzla prsty pod gumičku, a plynulým pohybem stáhla kalhotky dolů.
Přes stehna. Přes kolena. Až ke kotníkům. A pak pryč s nimi.
Lenka zůstala klečet. Zadek vyšpulený, na tváři bouli od Jirkova péra, ale v těle napětí — překvapení a očekávání zároveň.
Věra odložila kalhotky na postel.
Pak se narovnala.
Nasadila si postroj.
Dotáhla ho pevně přes boky.
Připnutý nástroj už stál, připravený.
Na špičce kondom, stažený hladce dolů.
Do dlaně si vymáčkla gel, broskvová vůně se rozlila ve vzduchu.
Rozetřela ho pomalu po délce.
Lenka byla pořád v poloze.
Zadek klidně nastavený.
Myslela si, že Věra možná začne jemně. Prstem. Pohlazením.
Ale ne.
Věra udělala krok blíž.
Chytila Lenku za boky.
A bez varování se posunula celá vpřed.
Pohyb byl hladký, klouzavý.
Ale razantní.
Nekompromisní.
Celá délka.
Najednou.
Lenka zalapala po dechu.
Tělem jí projel výboj.
Přerušila pohyb úst, opřela se pevněji, vyklenula pánev.
Zavřela oči, ale nevydala ani slovo.
Věra začala pohybovat boky.
Pomalý tah. Tlak. Rytmus.
Jirka se nemohl pohnout.
Visel v poutech.
A díval se.
Na Lenku — rozevřenou, naplněnou.
Na Věru — soustředěnou, ovládající, naprosto jistou.
V místnosti byla slyšet jen jejich dech.
Ticho se měnilo na elektrické napětí.
-14-
Lenka pořád klečela.
Jirka spoutaný nad ní, péro rudé, napjaté.
Její ústa ho svírala, jazyk klouzavý, sliny spojovaly její bradu s jeho břichem.
Ale pak přišla změna.
Věra za ní.
V pohybu.
Tlak boků.
Každý příraz. Každé vklouznutí do její rozehřáté kundičky.
Vyplnila ji až po kořen připínáku — a Lenka to cítila. V celém těle.
Přestala se soustředit.
Hlavu přestala hýbat rytmicky.
Ústa jen objímala Jirku, ale jazyk zpomalil.
Hlava zůstala opřená.
Dech se jí zadrhl.
Stony z úst přes vyplnění jeho pérem.
Začala se celá třást — boky napjaté, kolena v křeči.
Věra ji plnila pravidelně, tvrdě, jistě.
A Lenka na to neměla protiargument.
Jirka to ucítil.
Dotek ztratil kadenci.
Rty ochably.
Vzrušení mu lehce opadlo.
Ne že by ho pohled nevzrušoval — právě naopak.
Ale vzrušení se změnilo.
Ve vztek. V ponížení. V zmatek.
Sledoval, jak jeho žena bez jediného slova šuká jinou.
A ta místo aby mu ho vykouřila — se v sobě roztřásla, zalykala, poddala.
Věra zvedla oči.
Pohlédla na něj.
Výraz tvrdý. Výsměšný.
-15-
Lenka už byla na pokraji.
Tělo se jí chvělo, stehny tiskla do sebe, dech jí přeskakoval a z úst vycházelo tiché „hnnn—“
Pevně se zapírala dlaněmi, připínák Věry v ní jezdil v rytmu, který si už tělo nežádalo — tělo ho žadonilo.
A pak se to stalo.
Věra se zastavila.
Zcela.
Bez varování.
Zatáhla boky zpět a připínák z ní hladce vyklouzl.
Lenka zůstala klečet, rozevřená, otevřená do ticha.
„Co—?“ vydechla zmateně.
Věra ji chytla za ruce.
Tvrdě, přes zápěstí.
Otočila je za záda.
Vzala připravený řetízek, zaklapla karabinky kožených pout, které Lenka stále měla nasazené.
Klik.
Spojeno.
Bez návratu.
„Po kolenou.
K němu.“
Lenka polkla.
Ještě mokrá, ještě rozpálená, ještě nedodělaná.
Ale poslechla.
Po čtyřech se přisunula zpět k Jirkovi, který pořád visel v poutech u dveří.
Péro mu znova stálo — napnuté frustrací, touhou, bolestí.
„A teď,“ řekla Věra klidně.
„Pořádně mu ho vykouříš.“
„Tentokrát bez přerušování.“
Lenka se nahnula.
Spoutané ruce za zády, ústa před pulzujícím žaludem.
Otevřela pusu a znovu ho vzala do sebe — rozhodně, hluboko do krku.
Už žádné váhání. Už žádné rušení.
-16-
Věra seděla na posteli. Vedle ní odpočíval připínák.
Pozorovala. Vnímala napětí. Ticho před bouří.
Lenka byla plně ponořená do kouření.
Spoutané ruce, tělo napjaté, rty utažené kolem Jirkova tvrdého péra.
Hýbala hlavou v pravidelném rytmu. Hluboko. Vlasy jí padaly do obličeje, sliny spojovaly špičku s jejím jazykem.
Jirka měl zavřené oči. Čelisti napjaté. Ruce napnuté v poutech.
Věra viděla všechno.
Věděla, co se blíží.
Bez slova sáhla do nočního stolku.
Vytáhla vibrační masážní hlavici.
Velká. Bílá. Hlučná. Výkonná.
Zapnula ji. Bzučení naplnilo místnost.
Přistoupila zezadu k Lence.
Přiložila hlavici přímo mezi její stehna.
Na poštěváček.
Přesně.
Bez slitování.
Lenka se okamžitě napjala.
Tělem jí projel záchvěv. Zadek se zatřásl, kolena jí klouzala po podlaze.
A pak…
Sténání. Zakňučení.
Náraz. Vlna.
Mokrý výstřik.
Orgasmus. Silný. Mokrý. Tělesný.
Tekutina jí vystříkla mezi stehny.
Podlaha pod ní začala být kluzká.
A v ten moment — Jirka.
Výkřik.
Tělo se napnulo.
A pak výstřik. Silný. Prudký.
Do Lenčiných úst.
První rána, druhá, třetí.
Lenka polykala.
Reflexivně. Automaticky.
Husté bílé sperma jí plnilo ústa.
Snažila se, ale nemohla všechno.
Něco jí vyteklo koutkem.
Zasáhlo bradu, ňadra, klouzlo na podlahu.
Sesunula se.
Celá.
Na bok.
Na podlahu.
Zůstala tam. Dýchala mělce.
Tělem jí ještě probíhaly záchvěvy.
Jirka stál spoutaný, vyčerpaný, ztracený.
A Věra — pořád vzpřímená.
Pořád klidná.
Pořád jediná, která se ani nezadýchala.
-17-
Vzduch byl nasycený potem, spermatem, vibracemi a horkem.
Věra přešla k Jirkovi.
Jeho péro pořád stálo.
Po výstřiku. Po kouření. Po všem.
Beze slova mu otřela horkou špičku látkou z nočního stolku.
Potom sáhla pro gel, vymáčkla ho přímo do dlaně a pomalu mu ho rozetřela po délce.
Sledovala, jak cuká, jak se zvedá — jako by ho v ruce držela za hrdlo.
Pak mu rozepnula pouta.
Cvak. Cvak. Ruce dolů.
A pak — už nečekala.
Ale Jirka nečekal taky.
Okamžitě ji chytil.
Jedním pohybem ji zatlačil zpátky na postel.
Věra se usmála. Ale neřekla nic.
Dopadla na záda.
Jirka jí roztrhl rudé krajkové kalhotky — látka zapraskala,
rozletěla se stranou.
A pak bez přípravy, bez varování —
vrazil do ní.
Celý. Na jeden příraz.
Věra zalapala po dechu, ale neuhla.
Přijala ho a Jirka bušil.
-18-
Pevně.
Tvrdě.
Svaly napjaté, péro klouzající hluboko do Věry s každým přírazem.
Věra ležela na zádech, oči doširoka otevřené, z úst jí unikal dech v ostrých, nerovných dávkách.
A pak to přišlo.
Napětí. Zatažené břicho. Stisk kolem něj.
A pak — výbuch.
Orgasmus.
Ten první.
Tělo jí zaplavil horkem, třesem, bolestí i slastí v jednom.
Zaryl se jí nehty do matrace, boky se jí zatřásly.
Jirka zvolnil. Ale nezastavil.
Ještě v ní. Ještě ji držel. Ještě jí projížděl.
A v té chvíli — Věra ucítila další náběh.
Ne jako první.
Jiný.
Silnější.
Hlubší.
„Ven…“ vydechla.
Jirka ho vytáhl.
Věra se převrátila, dopadla na kolena.
Opřela se o lokty.
Vystrčila na něj zadek — rozevřená, horká, mokrá.
„Teď.
Zezadu.
Celý. Do konce.“
Jirka zavrčel.
Postavil se za ni.
Jedním plynulým pohybem do ní vklouzl znovu.
Celou délkou.
Až na doraz.
Zadek se srazil s jejím, tělo tělo.
Začal ji projíždět.
Dlouhé tahy.
Každý z nich naplno.
Každý hlubší než předtím.
Věra se pod ním hroutila, rozpadala, chvěla.
Tělem jí běžel druhý orgasmus —
žhavější, brutálnější, nekompromisní.
Kunda mu pulzovala kolem péra, mokrá, rozevřená, chtivá.
Věra neprosila.
Nekřičela.
Jen přijímala.
Až do dna.
A on začal bušit.
Bezcitně.
Tvrdě.
Zběsile.
Držel ji za boky, prsty zarýval do kůže.
Tělo se mu napínalo s každým výpadem, hruď se mu potila, oči měl zúžené jako dravec.
Věra jen držela, nohy roztažené, kundu doširoka.
Těla se srážela, postel skřípala.
Teď už nic neřídila.
Teď ho nechala řvát skrz pohyby.
A ten řev se s každým přírazem stupňoval.
-19-
Jirka přirážel zezadu.
Tělo mu klouzalo potem, stehna narážela na její zadek, péro klouzalo v mokru jako po rozžhaveném oleji.
Věra pod ním.
Opřená o lokty.
Zadeček pevně zvednutý, kundička rozevřená, přijímající.
Bez odporu.
Bez brzdy.
Bez potřeby víc.
A pak přišel náraz v těle.
Vlna.
Ostrá. Vydřená. Brutální.
Věra se zatřásla.
Zahltila výdech do polštáře.
A roztřásla se v křeči, která jí projela zády jako elektrický šok.
Orgasmus číslo dva.
Ten opravdový.
Ne vlna. Tsunami.
Tělo se jí rozteklo. Pánev jí klesla.
Stehna povolila. Ruce sjely.
Padla na postel, dech roztříštěný, srdce bušilo jako kladivo o dřevo.
A Jirka?
Stál nad ní.
Péro pořád tvrdé, napnuté k výstřiku jako prst na spoušti.
Ale nepřišlo to.
Nestihl to.
Zůstal viset.
Na hraně.
Zase.
Zíral na její záda.
Na vlhkou kundu, do které by se chtěl ještě jednou ponořit.
Na tělo, které už leželo vyčerpané, ale spokojené.
A on?
Zatnutý. Frustrovaný.
A stále nadržený.
-20-
Věra ležela na posteli, dech se jí pomalu vracel do klidného rytmu.
Tělo uvolněné, oči zavřené, hlava prázdná od rozkoše.
Pak...
vzpomněla si.
Otočila se na bok.
Dřevěná podlaha.
A ní něm Lenka.
Ležela schoulená, částečně v louži z vlastního mokrého orgasmu, s kapkami spermatu rozpitými po prsou, stehnech, vlasech.
Věra se zvedla.
Bez spěchu.
Bez nervu.
Jirka za ní, péro tvrdé, oči prosící.
„Prosím... ještě jednou...
Chtěl bych to...
dokončit v tobě…“
„Ne.“
Jediným slovem ho setřela jako prach ze stolu.
Věra přešla k nočnímu stolku, vytáhla nový ručník, otřela si stehna, zadeček, mezi nohama — pak hodila ručník na postel.
Bez ohlédnutí, šla směrem ke dveřím ložnice.
Zastavila se na prahu.
„Postarej se o Lenku.
A spolu to tady dáte do pořádku.“
Otočila se, hlas ledový, neochvějný:
„Všechno.
Co z tebe vyteklo.
Co z ní.
Podlaha. Postel. Všechno.
Do poslední kapky.“
A dodala
„Vypadá to tady jak po bouračce v porno studiu.“
Pak zmizela na chodbě.
Zvuk sprchy se rozběhl, horký proud začal v koupelně bublat.
Věra zavřela dveře.
A nechala je v tom.
-21-
Věra vstoupila zpátky do ložnice.
V tenkém, světle šedém županu.
Z vlasů jí kapaly poslední kapky vody, kůže voněla sprchovým gelem a horkem.
Zastavila se ve dveřích.
Rozhlédla se.
Podlaha čistá.
Ložní prádlo vyměněné.
Polštáře srovnané.
Dokonce i umytý připínák ležel decentně odložený v krabici.
Lenka seděla na okraji postele, zakrytá dekou, vlasy rozčesané, ale oči bdělé.
Jirka stál opodál.
Tvář napjatá. Péro stále tvrdé, neodbytné.
Věra ho přejela pohledem.
Lenka se pohnula první.
„Ehm…
Jen… aby bylo jasno…“
Ukázala na něj lehkým gestem.
„On po mně chtěl, eh…
víc.
Chtěl do mě.
Bez ptaní.“
Věra ztuhla.
Neodpověděla hned.
Pomalu došla k Lence.
Pohlédla na Jirku.
„Do koupelny.
Okamžitě.“
Jirka otevřel ústa, ale její výraz byl jako z ocele.
Neodvážil se odporovat.
Otočil se a odešel.
Dveře se za ním zavřely.
Zvuk vody – jen umyvadlo, studený proud.
Věra se otočila k Lence.
Vzala ocelová pouta, kterými spoutala Jirku.
Nadzdvihla obočí.
Podržela je v rukou jako nabídku.
Lenka se usmála.
Přikývla. Pomalu.
Z očí jí svítila podivná kombinace nadšení, zvědavosti a lehké hrdosti.
„Ano.
to chci.“
Tichý hlas. Bez zaváhání.
Věra se pousmála.
„Dobře.
Tak teď si ho vezmi… po našem.“
-22-
Dveře koupelny byly pootevřené.
Zpoza nich se linula pára, šumění vody a Jirkův tichý, unavený dech.
Stál pod proudem.
Záda k otevřenému prostoru. Oči zavřené.
Nečekal nic. Jen klid.
Od Věry měl zakázáno žadonit. Od Lenky nečekal další akt.
Lenka zahalena jen v lehké vrstvě odhodlání, přešla ke dveřím koupelny.
Pára ji objala jako součást rituálu.
Uvnitř Jirka neslyšel nic.
Až když za sebou ucítil pohyb vzduchu.
Otočil se.
Lenka.
Nahá. Vlasy rozpuštěné. Oči klidné. Ruce za zády — nebo ne? Něco drží?
„Přišla jsem tě umýt,“ řekla.
Hlas lehce pobavený.
Přistoupila.
Voda stékala po jejich tělech.
Prsty mu přejela po pažích. Po bocích.
Doteky jemné. Ale cílené.
Když ho objala, stáhla mu ruce za záda.
Kov zacvakl.
Jedno zápěstí.
Druhé.
Spojeno.
Jirka zalapal po dechu.
„Lenko? Co—?“
„Jen klid…“
Přitiskla se na něj.
Rty u jeho ucha.
„Máme to domluvené. A ty jsi přesně tam, kde máš být.“
-23-
Jirka stál pod proudem horké vody.
Zápěstí spoutaná za zády.
Dech zrychlený, tělo napjaté.
Lenka klečela před ním.
Pára jí obklopovala tvář, vlasy jí přiléhaly k ramenům.
Oči měla otevřené, soustředěné, klidné.
Bez jediného slova sklonila hlavu.
Vzala ho do úst — pomalu, s vědomým tlakem.
Ne jako milenka. Jako nástroj, který ví, co dělá.
Jirkův výdech se zlomil.
Nohy se mu rozklepaly.
Kov pout chladil kůži, ale krev v něm hořela.
A pak přišel ten další dotek.
Nenápadný.
Jiný.
Hlubší.
Ruka mu klouzla kolem beder, mezi stehna.
Dotek, který nečekal.
Tlak, co stoupal pod kůží,
ale ne zvenčí — zevnitř.
Tělo se mu začalo napínat.
Ne proti, ale do toho.
Ztrácel přehled, kam se soustředit.
Lenka nezastavovala.
Hýbala hlavou, rty, prsty.
Jednotný rytmus.
A Jirka — ztracený, vtažený, rozechvělý.
Když to přišlo, nebyl připraven.
Náraz. Výbuch. Uvolnění.
Hlava zakloněná, voda na tváři, tělo roztažené do každého nervu.
Bylo to jiné než předtím.
Syrovější.
Nekontrolovatelné.
Silnější.
A ona jen klečela.
Rty přitisknuté.
Oči stále zavřené.
-24-
Zpěněná voda omývala Jirkovo tělo.
Ramena se mu třásla.
Ruce poutané za zády.
Hlava zakloněná.
Tělem mu běžel dozvuk orgasmu, jako by se po něm převalil horký proud.
Lenka klečela.
Hlavu stále skloněnou.
Pohyby už klidné, doznívající.
Dech pomalý, soustředěný.
A v koupelně, nepovšimnuta, bez jediného slova — stála Věra.
Opřená o rám dveří.
Župan lehce pootevřený.
Pozorovala.
Ani slovo.
Ani krok.
Jen oči.
Zlato-šedé, studené, ale hluboko v nich jemné chvění.
Vzrušovalo ji to.
Ten pohled.
Ten kontrast.
Jirka — kdysi pevný, teď poddajný,
Lenka — kdysi submisivní, teď ve vedení,
A ona… stála nad nimi.
Beze slov. Ale všem přítomná.
Hrudník se jí lehce zvedal.
Župan se pohyboval s dechem.
Ale jinak — nehnula se.
Nepotřebovala.
Tahle hra —
byla už její.
-25-
Věra dala o sobě konečně vědět.
Její bosé kroky tlumené dlažbou, župan rozepnutý jen natolik, aby bylo jasné, že ho nepotřebuje.
Stoupla k Jirkovi.
Ten ji nepřivítal pohledem.
Jen stál, tichý, oči sklopené.
Na pažích měl zarudlé otisky po kovových poutech.
Věra vytáhla z kapsy klíček.
Klik.
Jedno zápěstí. Druhé.
Mokrá ocelová pouta spadla do její dlaně.
Podala mu ručník.
Krátce.
Bez něhy.
„Dokonči si sprchu.
Pak do obýváku.
Na gauč.
Spánek si zasloužíš.
Ale ne u mě.“
Jirka neprotestoval.
Jen přikývl.
Ruce si přitiskl k hrudi, jako by je chránil.
Věra se otočila k Lence.
„Teď ty.“
Lenka se postavila pod proud.
Jemně, mlčky si oplachovala tělo.
Vlasy. Kůži. Mezi stehny.
Kapky stékaly po jejích prsou, přes bříško, přes boky.
Věra zůstala stát v rohu.
Nehybně. Bez řeči. Ale pohled z ní nezpustila.
Oči jí klouzaly po každém pohybu Lenčina zápěstí, po křivkách těla, které už znala, ale chtěla si ho znovu vychutnat.
Nehledala erotiku.
Hledala páření.
Když Lenka vypnula sprchu, Věra řekla:
„Až se usušíš,
přijdeš za mnou. Do ložnice.“
Pak odešla.
Lenka se otřela ručníkem.
Pomalu.
Jemně.
Oblékla si pyžamo — volné, světlé, skoro dívčí.
Prošla chodbou.
Zastavila se před dveřmi ložnice.
Napadlo ji zaklepat.
A vstoupila.
-26-
Lenka vstoupila do ložnice tiše.
Dveře za ní zaklaply měkce.
Na posteli ležela Věra.
Župan rozhalený, bokem k Lence.
Vlasy rozprostřené po polštáři, nohy pokrčené, pohled klidný.
V ruce držela připínák.
Prsty s ním otáčela pomalu, rytmicky, jako by hladila kořen růže.
Lenka ztuhla ve dveřích.
Krátká vlna obavy jí projela tělem.
Věděla, co ten postroj znamená.
Vzpomínka byla čerstvá — voda na podlaze, její vlastní hlas bez kontroly, Věra v ní až po dno.
Ale teď…
Věra zvedla oči.
A podala jí připínák.
„Chci, abys ho dnes použila ty.
Na mě.“
Hlas klidný.
Žádná výzva.
Jen pokyn.
Jistota.
Lenka přistoupila, přijala pomůcku do rukou.
Byl těžký. Teplý od dotyku Věřiny dlaně.
Pásek jí sklouzl přes boky. Věra jí pomohla s utažením.
Dost pevně, dost přesně.
Přetáhla přes něj kondom.
Nanášela gel.
Pečlivě.
Pomalu.
V každém tahu cítila zvláštní nádech pokory i... moci.
Pak si Věra klekla.
Opřela se o lokty.
Zvedla zadeček.
Rozevřela stehna.
Bez slova.
Lenka byla za ní.
A nevěděla, co cítí.
Tělo bylo napjaté.
Připravené.
Ale v hlavě jí blikala vzpomínka na mokrý výstřik — ten, co ji přetížil, co ji zavalil, co Věra vyvolala bez varování.
Byla jen prostředek.
A teď?
Teď má být ten, kdo proniká.
Ten, kdo dává.
Ale pro koho?
Stiskla boky.
Přiložila připínák vchod Věřiny kundy.
Zaváhala.
Pak zasunula jen špičku.
Věra se ani nepohnula.
Jen vydechla:
„Neváhej.
Přesně takhle…
hlouběji.“
Lenka přitlačila.
Pomalu.
A cítila odpor — ne těla, ale svého vlastního znechucení, které se mísilo s vděčností, že tentokrát drží otěže.
Zasouvala.
A s každým pohybem tvrdla.
Ne penis.
Role.
Postoj.
Vůle.
Když byla celá uvnitř, začala přirážet.
Ne hrubě, ne hbitě — ale rozhodně.
Nebylo to pomsta.
Nebylo to láska.
Byl to strojový rytmus.
A frustrace, kterou nosila od koupelny,
se konečně změnila na něco jiného.
Něco, co se vešla mezi dvě stehny,
mezi dvě ženy,
mezi dvě slova:
nejsi sama Lenčiny boky se pohybovaly v rytmu, který si už nehlídala.
Pohled měla sklopený k Věřinu tělu,
vnímala každý napjatý sval, každý výdech, každé stažení pánve.
A pak — Věra vyklenula páteř.
Z prsou jí vyšel přidušený zvuk,
lokty jí zajely pod boky, čelo se opřelo o matraci.
Tělem jí projel výboj.
Ne rychlý.
Táhlý. Mokrý. Uvolňující.
Lenka zpomalila.
Zůstala v ní.
A cítila — ne slova, ne emoce — ale vlnu tepla, kterou v sobě Věra nesla.
Později…
Postel byla rozestlaná, těla pokrytá dekou,
Věra ležela na zádech, Lenka vedle ní, hlavou opřená o rameno.
Jemné doteky.
Prsty přejížděly po pažích, po bocích, po krku.
Lenka si dovolila úsměv.
Cítila se přijatá.
Možná i milovaná — nebo aspoň potřebná.
Zvedla hlavu.
Přisunula se.
Pomalu.
A pokusila se Věru políbit na rty.
Ale…
Věřina ruka jí sevřela čelist.
Ostrý pohyb.
Tvář otočená stranou.
Hlas chladný:
„Ne.
Nikdy.
Nesnaž se to překročit.“
Lenka ztuhla.
V tichu chvíli zůstala jen bolest.
Ne z těla.
Z té hranice, která nezmizela.
Byla tam.
A byla betonová.
Věra si lehla zpět.
Zavřela oči.
A i Lenka, tichá a otřesená, se schoulila pod deku.
Těla byla blízko.
Ale teď už v nich nebyla touha.
Jen klid.
A mezi nimi — hranice, která nikdy nezmizela.
Usnuly.
