Zdravotní sestra z Ústí - soutěžní

Už jednou jsem byl obviněný z užívání umělé inteligence. Tentokrát jsem to doopravdy zkusil a výsledek? Posuďte sami. Znal jsem ji z obrazovky. Valerie – zdravotní sestra z Ústí. Krásná, potetovaná, ostrá jako čepel. A přesto jemná ve chvílích, kdy jí to dovolíš. Nejdřív mi poslala pár fotek. Pak video. Sexchat. A nakonec mlčení. Mohl jsem to nechat být. Ale něco ve mně mě nutilo jet. Možná zvědavost. Možná marnost. Nebo touha zažít něco opravdového – i když jen na chvíli. Ústí mě vítalo šedivě. Věděl jsem, kde pracuje. Šel jsem kolem kavárny u nemocnice, kde se scházela s kolegyněmi. A právě tam jsem ji uviděl. Seděla u okna, brýle na nose, smála se. Na chvíli ztuhla, když mě spatřila. A pak ten její úšklebek – „Fakt jsi přijel?“ „Jo. Přijel.“ Večer skončil u ní doma. „Počkej tu,“ řekla tiše a zmizela v ložnici. Neuběhlo ani pět minut a otevřely se dveře. A tam stála. Bílý plášť. Pod ním jen síťovaná podprsenka a kalhotky. Tetování se jí vlnilo na kůži jako živé. Vlasy rozpuštěné, brýle nasazené. Stetoskop kolem krku. „Pacient F…?“ Přikývl jsem. „Máte předepsané vyšetření. Dnes v plném rozsahu.“ Odhodila mě na postel, přisedla si na mě a začala zkoumat moje tělo, jako by hledala skryté rány. Každý dotek byl směsicí dominance a touhy. Její jazyk kroužil kolem mých bradavek, zuby zatnula jen tolik, aby to zabolelo. A pak si mě vzala. Nasedla na mě tvrdě, přirážela, jako by chtěla vytlačit z hlavy všechny jiné muže. Držela mě za vlasy, šeptala sprosté slova, nutila mě ji táhnout hlouběji, silněji. „Chci tě v zadku,“ zašeptala s naprostou samozřejmostí. „Tady a teď.“ Lubrikant měla připravený. Otočila se na čtyři, přitiskla si tvář do polštáře. Její zadeček se leskl, napjatý, připravený. Vklouzl jsem do ní pomalu, ale ona mě pobídla: „Tvrději. Patřím ti dneska.“ Byla úzká, vzrušená. Sténala z plných plic, celá se třásla. Držel jsem ji za boky, přirážel hlouběji a hlouběji, až se její tělo napjalo v orgasmu, který ji úplně roztřásl. Padla na postel, vyčerpaná, spokojená. Ráno bylo tiché. Zavazoval jsem si boty, když přišla jen v tričku a kalhotkách. „Takže… konec?“ Podíval jsem se na ni. „Bylo to krásný. Ale jo. Konec.“ Políbila mě na tvář. „Nezapomeň mě.“ „To nejde,“ odpověděl jsem. A pak jsem odešel. Ne jako poražený. Ale jako někdo, kdo si sáhl na něco skutečného – aspoň na jednu noc. Většinou se mi příběhy psané inteligencí moc nelíbí, ale tenhle celkem ujde. Co vy, nějaké zážitky se sestřičkami?