Ztraceníčko už ne v lese

Po několika dnech strávených společným kempováním se Anie a Lukas musí vrátit do svých běžných životů. Zpátky do měst. Po několika dnech vzrušení, kvůli vzpomínkám z lesa a nedostatku odvahy se kontaktovat, se náhodně potkají v kavárně kde se domluví že se sejdou u Anie doma. Jak to dopadne?

Otevřela mu, jakmile zaklepal na její dveře.
Ani nepřišel blíž. Jen se opřel o rám dveří a chvíli se na ni díval. Měl na sobě béžové kraťasy, světle modrou košili, pohled, co by ji sundal i beze slov.
Anie stála bosa. Tričko bez podprsenky, volné šortky. Bylo to nevinné. Ale ne pro něj.
„Chtěl jsi vidět, jestli to bylo opravdový?“ zeptala se tiše.
„Ne. Já vím, že bylo. Jen… to potřebuju znovu.“
Zavřel za sebou a beze slova ji přirazil zády ke zdi. Jeho tělo tvrdě na jejím, dech proti krku. Rukama ji chytil za boky, silně, bez omluvy. A ona mu podvědomě vyšla vstříc. Vdechla ho jako závislost.
„Dny beze mě tě trochu vyhladověly?“ zašeptala.
„To si neumíš ani představit,“ zavrčel.
Polibky nebyly jemné. Byly drsné, majetnické.
Zatáhl ji za vlasy, zaklonil hlavu, přisál se k jejímu krku a zanechal tam stopu, co říkala: Jsem tady. Znovu. A víc. Jednou rukou jí zajel pod tričko, druhou jí přitiskl hrdlo. Lehce, ale dominantně.
„Chybělo ti to?“ Přikývla. Zrychleně. Sevřeně.
„Mám pokračovat?“ Další přikývnutí. Její tělo hořelo.
Zvedl ji. Jedním tahem ji donesl do ložnice a hodil na postel.
„Otoč se.“
Poslechla. Zvedl jí šortky, a když odhalil nahou kůži, jen tiše sykl.
„Beze spodního?“
„Pro tebe.“
Plác.
Rychlý, štiplavý úder přes zadek, cukla s sebou překvapením. Zalapala po dechu. Pak další. Horký. Elektrizující. Chytil ji za boky a sklonil se k ní zezadu.
„Zůstala jsi ve mně… každej den. Každou noc.“
Jeho rty klouzaly po páteři, zatímco prsty už sklouzly tam, kde byla vlhká. Tak moc.
„Jsi celá mokrá, a to jsme ani nezačali.“
Rozepnul si kalhoty. Vklouzl do ní napoprvé celý. Tvrdě. Zarazila se – výdech, zasyčení, její tělo sevřelo jeho. Přirážel silně, bez výmluv. Držel ji za boky. Občas ji plácnul. Občas zatáhl za vlasy. A její tělo žadonilo po víc.
Bylo to syrové. Nespoutané. Ale bezpečné.
Důvěra – v tom, jak silně ji svíral.
Láska – v tom, jak věděl, kdy ubrat.
Pak jí rukou vklouzl mezi stehna, hned našel ten správný bod, jemně ale přesně a rytmicky…
Až její tělo explodovalo.
Vykřikla. Mokře. Celé tělo se jí roztřáslo. Vlhkost stékala po jejich stehnech. Držela se postele a lapala po dechu.
On ztuhl. Znovu do ní pronikl a ještě dvakrát, třikrát přirazil – a s tichým zaklením ji otočil na záda a pokryl ji teplem které v sobě bez ní dusil. Jen dech a pot a dozníváni vzdechů. Pak ji políbil.
A zašeptal: „Tohle není konec.“
Ležela na zádech, dech se jí zvolna vracel do rytmu. Cítila, na sobě ještě poslední zbytky jeho vyvrcholení. Ještě pořád ho cítila v sobě.
Lukas si lehl vedle ní, ruku měl položenou přes její hrudník, horkou, pevnou.
„Tohle jsem potřeboval,“ vydechl.
„Tohle jsme potřebovali…“ hlesla, ale větu nedokončila. Chvíli jen leželi. A pak se Anie otočila na bok, pohladila ho po hrudi. A v očích měla pohled, který říkal: „Takže ještě nekončíme?“
Odešla z postele nahá. Pomalu, jako by si užívala, že ví, že se na ni dívá. Vešla do kuchyně si nalít vodu. Ale než stihla sáhnout po hrnku, byl za ní. Chytil ji kolem pasu, přitiskl si ji zády k sobě.
Jeho rty opět na jejím krku. Ruce na prsou. Tvrdý byl okamžitě. Přitáhl si ji blíž.
„Nemáš dost?“
„Tohodle nikdy,“ vydechla.
Opřel ji o kuchyňskou linku. Bez varování do ní znovu pronikl. A začal tvrdě a rychle přirážet. Zachvěla se, vykřikla, ale zároveň se prohnula vstříc. Její tělo ho chtělo znovu. Hned. Tentokrát žádné zpomalení. Jenom surový rytmus – její prsty na lince a jeho ruce na jejích bokách.
Její byly přerývané, syčivé. Když jí tentokrát zatáhl za vlasy, vykřikla ještě hlasitěji než předtím.
„Jo… takhle… bože…“
Přitlačil ji zezadu za krk k lince a pronikl ještě hlouběji. Přirážel. Krátce. Prudce. A ona se znovu vystříkla. Tělo se jí zachvělo a s výkřikem vyvrcholila podruhé. Silně. Nečekal to už ani on a dostalo ho to natolik že se k ní vzápětí přidal. Celá se mu zhroutila do náruče. Zůstal s ní, držel ji. Její ramena se ještě chvěla. Položil si ji do náruče a donesl zpátky do postele. Ticho. Leželi čelem k sobě. Její dlaň na jeho hrudi. Jeho prsty na jejím boku. Dlouho nepromluvili. Pak řekla:
„Nebyla jsem si jistá, jestli tě ještě někdy uvidím.“ „Já tě viděl všude,“ odpověděl.
„Ale neměl jsem dost odvahy.“ Anie se usmála. „Tak dnes jsi ji měl dost.“ Lukas ji přitáhl blíž. Čelo k čelu. „Dneska tě neopustím. A zítra tě najdu znovu.“